Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 21.09.2016

Už albový start mých milovaných U2 byl více než výrazný. Kapela, vyhraná mnoharočním klubovým koncertováním už od konce 70. let, nabídla svěží a energetický průnik rocku, nové vlny a postpunkových zbytků do působivého novotvaru, který na dalších albech ještě rozvíjela.

Symbolicky lze napsat, že svou albovou produkci začala kapela hitem. Novovlnná melodická inspirace včetně Claytonových basových meziher, Mullenovy bicí dusoty, rocková hmotnost a Bono, který už má hlas vytesán dokonale, ale přece jen se oproti dalším deskám ještě drží relativně v pozadí. Twilight je postavena na Edgeově melodické figuře, podporované rytmikou a Bonem, který přesně ví, jak vystupňovat a vybičovat atmosféru skladby a jeho refrénové výkřiky jsou působivé. Opět zde hraje velkou roli Claytonova basa, prorážející kytarové stěny a tvrdící hudbu tak, jak se v rocku sluší. Krásná věc. An Cat Dubh - ledové kytarové tóny mistra Edgeho a obnažený a zachmuřený Bono už nám poněkud přivolávají léta budoucí. Je tu krásná melodie, na jejímž pevném základu se Edge mazlí s tóny a hladí s nimi, ale i bodá jako s ledovými ostny. Ano, je tu tma, zima a chlad, ale i spousta prosté hudební krásy. Na ni plynule navazuje Into the Heart a vytváří parádní dvojblok, to nejlepší, na co se kapela do té doby zmohla. Emoce prostorem doslova prýští, Edgeova kytara je prošívána energickým basovým duněním a gradace této písně je prostě famózní, stejně jako závěrečný Bonův výkon. Tady už jsou okna do budoucna otevřena dokořán a varují nás, na co se máme připravit. Out of Control zahajují Edgeovy husté, poctivé rockové riffy s opět drsně poskakující basou. Hutný, temný, jako stádo se řítící rockový song s nenápadnými Edgeovými melodickými střípky a Mullenovou kanonádou. Stories for Boys - především Edgeova krásná melodická jízda, protkaná basou, dotek všech dobových novovlnných pionýrů je tu zřetelný. Skladba je ale přehlídkou kytaristova talentu ve vedení melodií a patří k mým oblíbeným. Clayton s Edgem nám pak předvedou křehkou minutu a půl trvající subtilní The Ocean. I na takové ploše se ale dají dělat věci. A Day Without Me je další novou vlnou říznutá rocková jízda. Bonův zpěv je civilní, přesto krásný a působivý, Edge chrlí přehršel melodií a rytmika je rozbouřená jako v kotli. Another Time, Another Place je skrovný, prostý rytmický úvod, kdy spolu zápasí o prostor basa s bicími, Edgeovy tóny a nažhavený Bono vstupují do arény až opožděně. Je tu jasný patetický odér. Na každého se ale dostane, to jak Edge sází melodické motivy a ovládá krk, už bylo od počátku vynikající. The Electric Co. je další pekelná jízda, rychlé basové vyšívání, drtící Mullenovy bicí a krásné melancholicky vedené kytarové figury s až monumentálně klenutým refrénem, opět především Edgeova vizitka. Závěr v podobě Shadows and Tall Trees je rovněž velmi silný. Netradiční akustický nástup a Bono dávají této písní folkově komorní nádech, který už byl po tom rockovém dusotu zapotřebí. Rytmika i kapela se zapojí, přesto skladba zůstává smířlivá a klidná. A na závěr jedno z nejpůsobivějších Bonových představení. Jen plné soustředění a emoce.

Albový debut U2 nabídl dosud zčásti neotesanou krásu, ale mám tady taky plno oblíbených písní. Nad čtyřkou určitě nezaváhám. Od popu, kam jsou U2 obvykle řazeni, je to ale beznadějně daleko.