Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 21.07.2016

Alba těchto Irů jsou pro mě už léta letoucí až intimní, osobní záležitostí, bez ohledu na škatulkování a nekonečné debaty kolem povahy jejich hudby, jak jsem už naznačil už u desky October. Zkrátka typický příklad hudby, která zasáhla mou duši, a další souvislosti jsou už zcela nepodstatné...

Notoricky známá poskakující bicí figura Larryho Mullena, a vyplouvá čitelná kytarová melodie a juchající a jen rádoby se radující Bono, protože námět tohoto hitu je samozřejmě vážný a pro všechny Iry citlivý a bolestivý, a sice masakr zvaný Krvavá neděle v roce 1972. Je zde pochopitelná naštvanost, když se dozvídáme o rozdělených rodinách a duševních trhlinách. Napětí a bezmoc postupně graduje až do poklidnějšího doznění a jsou tu zapojeny i elektrické housle... Nesmírně silný úvod. Jemné ohýbané basové tóny, lehké údery bicích a přichází krásná křišťálově chladná atmosféra Seconds, v níž jen jemně plují akustické kytary a nadšeně, energicky frázující Bono. Tady je ještě jasný otisk nové vlny a trocha gotických střípků. Moc toho pak nelze říct ani k New Year´s Day - jednoduchá, leč geniální goticky načichlá linka Edgeovy kytary, propojená s pevně držící rytmikou a pak smutně rozezpívané tóny kytary. Tohle jsou U2 tak, jak oslovili miliony, křehkým chladivým, ale zároveň žhnoucím melodickým podáním, korunovaným famózním Bonem. Spolu s úvodní skladbou největší hit kapely. Like a Song... - mohutné, těžké údery bicích a ostrou basou Adama Claytona, který tu odvedl skvělou práci, a je tu další potemnělé melodické vyznání, přesně v duchu staré dobré tvorby U2. Opět to není nic veselého, Bono se opět odváže a nešetří sebe ani vás. Energická rocková věc, která by bez potíží zapadla na předchozí desku. Co se ale odehrává v následujících čtyřech minutách chladivého démantu Drowning Man, je pro mě obtížné popisovat, když jde o jednu z mých nejoblíbenějších skladeb vůbec. Temná linka s naprosto neskutečně chladnými akustickými doteky a odevzdaný, osudově naléhavý Bono - nejsou to žádné divé hlasové eskapády, je plně soustředěn na výraz. Nádhernou daň si tu vybrala krásně gradující hra elektrických houslí, která s kytarou a hlasem vystavěla hlavně melodiemi ve druhé půli celý tento pomník temnoty a zmaru. The Refugee nás ale pořádně rozpohybuje od prvních tónů - práce bicích i basy je tady důrazná, ale The Edge do toho je schopen zakomponovat své geniální melodické linky, o které se pak opírá jako u sloupy katedrály vždy skvělý Bono - tady se zase hlasově opět odvázal až na nejvyšší možnou míru. Divoce krásná věc, kde budete poskakovat po keltsku, ale i hloubat a přemýšlet. Další ohromné bravo a klobouček dolů... Další parádou je Two Hearts Beat As One, od počátku enegicky, dynamicky, přímočaře vedená rocková skladba s typickými Edgeovými strunnými ornamenty. Pokud byste snad při nějaké činnosti usnuli, tohle musí snad probudit i mrtvolu - taky Adam Clayton se tu s basou rozhodně nešetří. Celé to ale zase svým úžasným melodickým vkladem ovládá mistr Bono. Red Light po obskurním intru s hlasy The Coconuts rozjede nádherně jednoduchý, jemný, hladivý melodický model, kde se propojuje v úžasný koktejl basa s kytarou, a nad vším tím opět čarodějné charisma Bona. Pak ale přichází závěrečný triumf - trumpeta Kenny Fradleyho - nečekaně, krásně rozvíří tenhle divoký rej barev a tónů, aby vše náhle skončilo, k mé velké lítosti. Skočný sekaný motiv kytary a basy, které si na téhle desce tak báječně rozumí a komunikují přímo telepaticky, a je tu Surrender, potemnělá mantra, ovlivněná zřetelně novou vlnou, s procítěným Bonem a závěrečným chorálem, tvořeným hostujícími zpěvy. Stylově nádhernou tečku za albem je "40", křehký Edgeův akustický dovětek s posmutnělým zpěvem, étericky mizející v nekonečné dáli...

Zatímco předchozímu albu October, stejně jako debutu, bych udělil poctivé čtyři, tohle je pro mě niterná, osobní záležitost, první majsrštyk kapely, kde snad není místečka, ke kterému bych neměl vřelý vztah. Souhlasím s letitou recenzí pana kolegy. Chladná, mrazivá nádhera...