Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 24.05.2017

Že mě tvorba tohoto irského hudebního fenoménu pohltila beznadějně už od první nesmělé schůzky, mám už po léta jasno. Jsem rád ve společnosti jejich výjimečné hudby, která dovedla překlenout všechno, od jiskrných melodií po smuteční tůně a jezírka. Čiší z nich čistota a tajemnost irských jezírek, útesů a hradů. Ne nadarmo jsou doma za národní hrdiny.


Slunná melodie úvodní A Sort of Homecoming přichází svěží a čirá jako nekonečný oceán, doprovázená Bonovým laskavým zpěvem, mířícímu ale vypjatě až k výšinám. Příchod této kapely pro mě vždy znamená ohromný příval energie, i když jejich témata byla hlavně v rané éře velmi vážná.

Rytmická preciznost, až pochodovost ruku v ruce přináší Pride (In the Name of Love), památný hit, u mě osobně jednu z nejvyhledávanějších skladeb. Vždycky, když se spojí rytmika, Edgeovy hladivé tóny a Bonovo silácké hrdlo, jdou na mě doslova zimomřivky. I teď jsem podlehl, a vůbec se za to nestydím, slzy jsou na krajíčku.

Wire přináší dramatickou Edgeovu linku, pak Adam Clayton poněkud zamění svůj čtyřstrunný nástroj za kulomet a rozhodne se s námi v záklonu rázně skoncovat. Divoká rytmika i bouřící Bono ještě zřetelně evokují starou éru - bez problému by se vyjímala na třech prvních albech. Je to pop?

Také titulní skladba se nezapomenutelně zapsala do jejich diskografie, nechybí skoro na žádném koncertě, ani na všemožných bestofkách... Perlivé Edgeovy tóny vlní vzduch jako šustící podzimní listí, rytmika pomalu zesiluje napětí a sílu. Irská melancholie s přesnou a citlivou dávkou rockové síly a důrazu. Sfoukne vás to nakonec jako pírko a o výkonu Bona nemá pražádného smyslu mluvit.

Dvouapůlminutová vložka Promenade je skvostnou ukázkou skladby, proudící jako chladný, křišťálově čistý potok prudkými irskými útesy. Dotýká se božskosti a nepředvídatelně brnká o struny našich citů a smyslů...

4th of July, závažné téma amerického svátku, shodou okolností nedlouho po Soundgarden, je další oázou klidu a zapomnění v bouřlivém chvatu života. Citlivá instrumentálka s novovlnným stínem - Eno a Lanois v akci.

Jedním z největších skvostů kapely je jistojistě Bad. Dramatické vedení melodií Edgeovy kytary v až neuvěřitelně dokonalým propojením s živoucím Bonem, který se tu vydal až do posledního dechu. Nálada není nijak veselá, je to temná zpověď, ale přesto mě nabíjí zvláštními pocity odhodlání a síly, skoro k čemukoli.

Indian Summer Sky je rockovým odvazem, kde se zaskvělo rytmické drsné duo Mullen/Clayton. Bono ale dalším mimořádným představením vnáší do vichřice osobní, skvostné melodie a vytříbený prožitek.

Jemné údery bicí baterie a neznatelný otisk Enových a Lanoisových elektronik přináší až keltsky folkovou litanii Elvis Presley and America. Skladba dokonale pracuje s aranžemi a dokonalým propojením rytmů a žalostného zpěvu. Melodie a harmonie jsou nádherné a snad od nikoho jiného je ani nelze slyšet.

MLK, závěr věnovaný Martinu Lutheru Kingovi, je mrazivým, těžko popsatelným završením téhle nadlidské hudební přehlídky. Vždy, když tohle prochází mýma ušima a tělem, sedím přimrazen a ani nedutám. Zase jste se mě bezohledně zmocnili. Není to fér, ale vzdávám se.

Jemná, melodicky průzračná, posmutnělá i jasná deska za jasnozřivých pět hvězd. Už tímhle na sebe U2 pořádně upozornili, i když krůček k titánskému světovému průlomu s další deskou ještě čekal. Vzhledem k tomu, co všechno v kariéře vyzkoušeli a očichali, je jejich vsazení do škatule popu zjednodušující a urážející jejich talent.