Reakce na recenzi:

Konnie - @ 27.11.2020

V roce 1987 byli U2 v hudební branži již nepřehlédnutelným pojmem. Jejich poslední album dostalo punc platiny ve Velké Británii a USA za necelé 2 dny od svého vydání a figurovalo na prvních místech hudebních žebříčků ve více než 20 zemích světa. S takovou porcí popularity se čtveřice irských hudebníků musela nějak vyrovnat. Nebylo tedy nic neobvyklého, že kapela naplánovala nové turné. Pojala to ale po svém - rozhodla se natočit během turné filmový dokument a zároveň vydat hudební album dokumentující “cestu s hudbou”, jak čtveřice Irů o svém turné často mluvila. Vše ale dopadlo tak trochu jinak a z dokumentu původně určeného spíše pro fanouškovskou základnu se stal regulérní celovečerní film a z alba vzniklo dvojalbum Rattle and Hum, sestavené částečně z živých nahrávek pořízených během turné a z části z nahrávek studiových.

Na albu se skupina vrací ke kořenům hudby, ze které ve své tvorbě čerpala a interpretům, kteří jí byli inspirací. Částečně se tak děje přímo formou skladeb převzaných a dílem spíše přeneseně ve skladbách zkomponovaných právě pro tuto příležitost. Ačkoliv byl koncept desky zamýšlen s “dobrým úmyslem”, odborná veřejnost si to vyložila po svém a na skupinu se snesl téměř hysterický příval kritiky. Celou situaci komentuje Bono v knize rozhovorů sepsaných Michkou Assayasem takto: “Místo abysme byli jako kapela, která se považuje za střed světa, chtěli jsme do středu našeho světa postavit muzikanty, kterým fandíme… Napsali jsme písničky…, ve kterých jsme se vyznávali z toho, že jsme (jejich) fanoušky. Vyšlo Rattle and Hum a stal se přímo opak. Novináři říkali: “Tohle je egomanie, oni jsou snad přesvědčení, že patří do panteonu velkých umělců a chtějí citovat jejich muziku”. Já jsem si myslel: “Ale to je přesnej opak toho, o co nám šlo!” Nešlo to napravit… a od tý doby nám začali nasazovat psí hlavu egomanů a mesiášů.”

Ještěže jsem v době, kdy se album objevilo, byla příslušnicí školního vzdělávacího procesu a jako obyčejného teenagera mě žádné odborné recenze “nebraly”, resp. jsem o nich “neměla ani šajn”. A tak jsem si mohla desku užívat, kritikou zcela neovlivněna, plnými doušky a s mládežnickým nadšením. Točila jsem ji tolikrát dokola, až se mi dostala pod kůži včetně všech Bonových komentů, výkřiků, nádechů i výdechů .-) Zapůsobila na mě svou upřímností a spontánností, entuziasmem a oddaností hudebníků fenoménu jménem hudba. S radostí a možná i jistým zadostiučiněním musím konstatovat, že ani po těch pár dekádách mi album nezevšednělo a já nevím, kterou píseň z něj vyzdvihnout. Odvíjí se to i tak trochu podle momentálního mentálního rozpoložení. .-) Někdy mě více oslovují ty lyričtější skladby, jako např. druhá v pořadí smutná bluesová Van Diemen´s Land, k níž dobře ladí Edgeův poklidnější vokál. A občas mám spíš náladu na ty zahrané “pěkně od podlahy”, jako je hned ta úvodní z tvorby Beatles. Při interpretaci převzaných kusů Helter Skelter nebo All Along the Watchtower je poznat, že chlapci měli kdysi celkem blízko k punkrocku a dokáží to pěkně rozjet. V případě té Dylanovky mám dokonce pocit, že se mi tato verze líbí víc než Hendrixova. Svou energií si s nimi nezadá ani skladba Desire se svým výrazným odsekávaným rytmem a doprovodem harmoniky. Krásně vygradovaná je Hawkmoon 269, v níž Bono přechází postupně od recitace až ke svému typickému expresivnímu podání a v závěru se k němu v pozadí připojuje i doprovodné trio zpěvaček. Odsud už je jen krůček ke gospelově pojaté I Still Haven´t Found What I´m Looking For, kterou skupina nahrála s doprovodem sboru The New Voices of Freedom. Strhující věc, ke které snad není třeba nic dodávat.
Po ní přichází rozhořčená Silver and Gold, v níž se zpívá o apartheidu a nutno dodat, že live podání jí velmi sluší. Chvílemi až běhá mráz po zádech… A poté celkem logicky navazuje dokonalá Pride. Když slyšíte její živou verzi se skandujícím davem v pozadí, tak se té husině už prostě neubráníte…
Následující trojice skladeb nahraná v Sun Studio v Memphisu se nese ve znamení blues. Houpavá Angel of Harlem věnovaná Billie Holiday navenek působí pohodově až rozverně, ale text už tak idylický není. V následujícím nostalgickém blues Love Rescue Me moc nehledejte Edgeovu typickou zpěvnou kytaru. Jedná se o duet Bona s Bobem Dylanem a prostor zde vyplňuje spíše akustická kytara, harmonika a v závěru trochu netypicky i lesní rohy. Trojici uzavírá skladba When Love Comes to Town, kterou Bono složil přímo pro B. B. Kinga. Tomu se píseň zalíbila a spolu s Bonem ji nahráli jako duet i se svou doprovodnou kapelou.
Po této trochu stylově netypické vsuvce se vracíme opět do známých vod U2 a následují skladby, na jaké je posluchač od irských muzikantů uvyklý. Klenutá a posmutnělá Heartland je mnohem staršího data a byla původně určena pro album The Joshua Tree. Možná právě pro svou nostalgickou atmosféru byla vybrána do filmu jako hudební doprovod k záběrům z Gracelandu, který čtveřice muzikantů během svého turné také navštívila. Následující God Part II inspirovaná Lennonovou písní God s těžkým odsekávaným rytmem, zkreslenou kytarou a Bonovým přednesem, který osciluje mezi rytmickou deklamací a hlasitými výkřiky, působí oproti Lennonově verzi až skoro militantně. Možná právě zde bychom mohli najít zárodky budoucího nového groovu skupiny.
Co napsat o předposlední, živé verzi Bullet the Blue Sky? Bonův dramatický přednes, řeřavé kytarové riffy připomínající protiletadlové sirény a Larryho sekaný rytmus mluví za vše. A v obrazové verzi filmu je zážitek ještě působivější.
Po všech těch náročných tématech působí závěrečná balada All I Want Is You jako něžné, cituplné pohlazení. Kdo by nepropadl její atmosféře, kterou ještě dokreslují doprovodné smyčce…?

Na toto album lze jistě nahlížet z mnoha úhlů, jedno je ale víceméně jisté. Stalo se pro irské muzikanty jakýmsi prubířským kamenem nebo spíše bludným kořenem, po jehož překročení se kapela vydala poněkud jiným, pro ni dosud neprobádaným hudebním směrem. Pro mnohé fanoušky to bylo rozhodnutí možná nepochopitelné až pohoršující, ale pro U2 celkem logické. Jak dodává Bono v knize rozhovorů: “Myslel jsem si: “Dobrá, když lidi chtějí megalomanii, mají ji mít!”… Akce vyprovokovala reakci…


P.S. Pokud máte 90 minut zbytného času, rozhodně neprohloupíte, když zhlédnete výše zmíněný film o turné skupiny. Jednak si v něm, oproti tracklistu alba, užijete více písniček včetně několika hitů z dřívějších let, a také vám poskytne lepší představu o atmosféře vystoupení kapely a doslova vás vtáhne do děje. Uvidíte například, jak to vypadalo při natáčení gospelu v kostele, nebo jak se Bono “uthl ze řetězu” a posprejoval během koncertu v centru San Francisca Vaillancourtovu fontánu, zaslechnete vtipkování B.B. Kinga o tom, jak neumí hrát akordy, vychutnáte si působivé dramatické podání Bullet the Blue Sky, během něhož vznikla fotografie použitá na obalu desky, nebo zažijete asi tu nejemotivnější živou verzi písně Sunday Bloody Sunday. Během turné skupiny totiž došlo k tragickému bombovému útoku v Enniskillen a Bono na tuto událost pochopitelně reaguje během písně vzrušeným komentářem, který ukončuje slovy “Fuck the Revolution!”.
A v neposlední řadě se jedná o velmi zdařilý hudební dokument, který prostě stojí za to.