Reakce na recenzi:

Martin H - @ 24.05.2017

V roce 1991 irská skupina U2 překvapila svět nahrávkou Achtung Baby. Sice chvíli trvalo, než jsem ji vstřebal a pochopil, ale nakonec se zařadila po bok majstrštyků The Unforgettable Fire a The Joshua Tree a stala se mou třetí nejoblíbenější deskou těchto Irčanů.

Dva roky poté vychází další studiový počin pod názvem Zooropa. Parta kolem charismatického zpěváka Bono Voxe, který čím dál víc v té době podléhá mesiášským sklonům, se rozhodla pokračovat v hudební cestě vyznačené předcházející nahrávkou. A tady je kámen úrazu. Deska se sice opět hemží podivnými zvuky evokujícími tehdejší výboje na taneční scéně, ale oproti jejímu předchůdci jí chybí to nejdůležitější – silné nosné melodie, bez nichž se dosud nahrávky U2 neobešly. Chvílemi dokonce mám pocit jistého zmaru a přešlapování na jednom místě za cenu vyrábění dalších a pro rockovou kapelu nezvyklých zvuků.

Přitom deska začne celkem slibně. Z počáteční zvukové mlhy se vynoří titulní píseň Zooropa postavená na silném kytarovém riffu a ozdobená skvělým vokálem. Jenomže hned následující kousek Babyface svou vtíravostí a kolovrátkovitostí srazí mé nadšení na zem a já se začínám bát, co ještě přijde. Kytarista The Edge si zazpíval, vlastně spíše zarecitoval kousek Numb. Nad poměrně ostrým kytarovým podkladem a jednotvárnou recitací poletuje Bonův hlas připomínající místy známého barokního kastráta Farinelliho. Skladba Lemon konečně disponuje jakžtakž silnou melodií, ale i zde se nemohu zbavit pocitu jistého zbytečného natahování hlavního motivu, což může vést až ke ztrátě pozornosti. Méně je někdy více.

Nejvíc se mi asi líbí následující Stay (Faraway, So Close !), která má sice ohromný popový náboj, ale je zde ke slyšení konečně kytara tolik typická pro dřívější U2. Bohužel hned se skladbou Daddy´s Gonna Pay for Your Crashed Car spadneme na úplné dno, vlastně na taneční párty někde na ostrově Ibiza. Hůř už být nemůže. Pomalu se škrábeme vzhůru pomocí skladby Some Days Are Better Than Others vystavěné na silné basové lince. Kytara zde místy příjemně zvoní, ale celé je to bohužel obaleno dalším hlukovým balastem. Písně The First Time a Dirty Day patří do kategorie uspávač hadů. Bono se snaží, především ve druhé jmenované se mi jeho hlas líbí, ale ve výsledku cítím opakování již použitých postupů. Ze židle mě trošku zvedne až poslední kousek The Wanderer, ale to spíš pro pěveckou účast country legendy Johnyho Cashe.

Deskou Zooropa pro mě přestala kapela U2 být zajímavou. Netvrdím, že je to úplně špatná nahrávka, pár světlých momentů se tu najde, ale výsledek moc přesvědčivý není. Půměrná deska, průměrné hodnocení – 2,5*.