Reakce na recenzi:

Matouš - @ 30.10.2013

Totální výplach. Kdybych poslouchal hodinu jenom cirkulárku, kulturní zážitek bych měl úplně stejný jako s tímhle albem a možná o něco kulturnější. Dnes bych si Kollaps asi už nepustil. Myslím, že právě ve výjimečné míře totálního neumětelství tkví jeho sběratelská hodnota. Ale Einstürzende Neubauten mám rád - první album, které jsem slyšel bylo Tabula Rasa z roku 1993. Pak jsem se cíleně začal seznamovat s jejich diskografií. Byl jsem mladý, radikální, anarchisticky laděný a vyhledával extrémní (kulturní) zážitky. Když jsem poprvé slyšel Kollaps, nebylo tehdy nic co bych s takovým počinem mohl srovnat. Byl jsem totálně unešený, na několik dalších let totálně zajatý EN.

Problém nejen Kollapsu, ale celé diskografie EN je, jak vlastně hodnotit jejich hudební vývoj. Postupem času se jejich hudba zjemňovala, stala se přijatelnou pro mainstreamová média, ale také jejich hudba notně zhudebněla, získala skutečně hudební kvality, které ve svém počátku neměla a o které vůbec nestála. S počátky EN je spojená určitá filosofie a (anarchistický) přístup k životu. Je do značné míry daný prostředím ze kterého EN pocházejí. Chlapci vyrůstali na panelákových sídlištích v rozděleném Německu, které neustále budovalo - nová sídliště, dálnice a další industriální stavby. Pro mladého člověka bezútěšné a drsné prostředí se spoustou sociálních problémů. Punk byl počátkem osmdesátých let i v Německu už etablovaným hnutím, které nepřinášelo nic nového a přitom nebylo nic dalšího na obzoru. Nebylo na co navazovat, nebylo k čemu se přimknout a nikdo o to už ani nestál. EN se tedy také vlivem těchto okolností stali praotci stylu industrial. Sídlištní děti prostě neměly na drahé hudební nástroje na které jejich rodiče zaměstnaní většinou v dělnických profesích prostě nevydělaly. Chopily se tedy toho, co měli po ruce. Byly to klasické pracovní nástroje, které znaly lépe než nějaké kytary a začali tyto nástroje používat jako hudební nástroje. Jeden z prokletých básníků Charles Baudelaire hledal krásu v ošklivosti. O EN můžeme říci, že doslova splnili Baudelairovu misi a že ji opravdu nalézali. Vydolovali hudbu i z absolutně nehudebních pazvuků. Objevili poezii i v absolutně nepoetickém světě. Heslem EN v jejich začátcích bylo: Hören Sie mit Schmerzen! - Poslouchejte s bolestí!

Album Kollaps startuje uhrančivým rytmem pneumatického kladiva a hysterickým křikem Blixy Bargelda. Skladba Tanz Debil je i s odstupem času obdivuhodnou kompozicí zakončenou totální destrukcí. Za zmínku stojí pak skladba Kollaps a Negativ nein, která pracuje se zkresleným Bargeldovým hlasem a neidentifikovatelnými částečně rytmickými zvuky. Album Kollaps jako celek je naprosto výjimečné hlavně tím, že na něm posluchač uslyší pouze industriální, nikoli hudební, nástroje. Abych nekecal: možná se občas ozve něco, co zdánlivě připomíná kytarový zvuk, ale pak je to něco jako Metal Maschine Music od Lou Reeda. Slyšíme spíš zvuk elektriky jako takové než zvuk hudebního nástroje. Kollaps je tedy výjimečným počinem především z těchto důvodů.

Takže hodnotit na EN kladně věrnost kořenům, syrovost, industriální poetiku a v podstatě neposlouchatelnost, nebo spíš pozdní fázi jejich tvorby, která poslouchatelná nejen, že je, ale přichází s jemnými písněmi sem tam obohacenými o nějaký ten šum polystyrénu? Volba je jednoduchá: Jednu nebo pět hvězdiček za něco, co se vlastně nedá poslouchat?