Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 05.05.2013

Brian Auger byl už od poloviny šedesátých let významnou hudební personou rhythm and blues a moderního jazzu a pro vývoj britské scény měl podobný význam jako Graham Bond. Už ze skupiny The Trinity s charismatickou zpěvačkou Julii Driscoll dosáhl famózního úspěchu a když se jejich cesty rozešly, bylo jasné, že zdaleka neřekl poslední slovo.
Pod vlivem americké fusion music inspirován legendárním Milesem Davisem se rozhodl i on na Britských ostrovech rozvíjet tento nový odvážný styl a stal se jedním z prvních průkopníků jazz rocku (první generace) s novou skupinou Oblivion Express. Jejich první eponymní album mě zaujala v Divadle hudby už tenkrát svým pojetím, ale podobně jako v jiných případech cesta k němu byla hodně klikatá.
A tak dnes po letech si zase připomenu tu báječnou atmosféru a svou recenzí vám celý projekt nabídnu trochu zblízka…

DRAGON SONG – nový sound, na rozdíl od The Trinity. Je více pregnantní. Důrazné basové nástupy a především elektrická kytara, která v inventáři jeho předešlé kapely nebyla zastoupena. Hraje na ni Jim Mullen. Musel se ujmout nelehké úlohy. Skladbu napsal původně Augerův dřívější spolupracovník – v USA později kytarový génius John McLaughlin a už tehdy bylo zřejmé, že jeho kytarové party mají velký umělecký přesah. Skladba McLaughlin tuším použil i na svoje americké album Devotion a tak se kompozice dočkala dvou podob… Na bicí hraje kreativní techniky Robbie McIntosh (později člen Average White Band)

TOTAL ECLIPSE – jemně propracovaná struktura hudebních nálad výrazně cílených k jazzu. Auger zde dociluje zajímavých kontemplativních nálad, kdy zapojuje svůj klávesový parj – klavír, elektrické piano a hammondky a Mullen si pohrává s kytarovým tématem kvílivými tóny, které sází do prostoru jako blikající hvězdy. Barry Dean hraje poměrně výraznou basovou linku a dokresluje to zvláštní melancholické podhoubí, které z pojetí cítím. Kompozici vévodí základní motiv a na jeho základě se odvíjí instrumentální kreace hammondek a expresivní, přesto neagresivní kytary. Skladba není z autorské dílny skupiny. V lecčems jakoby zde doznívaly vlivy psychedelie šedesátých let. Onen základní motiv se skladbou vine jako pavučinové vlákno, které spojuje jednotlivé hráčské posty. Myslím, že i název Úplné zatmění dost sugestivně vystihuje i hudbu samotnou, včetně strašidelných zvuků vyluzovaných hammondkami a propojovanými klavírem. Parádní věc…

THE LIGHT – a poprvé se zde i zpívá. Brian Auger ukáže, že nejenom virtuosním způsobem ovláda hru na klávesy, ale že i jeho hlas má průkaznou schopnost nabídnout zajímavý, třebaže ne nějak výjimečný vokální podíl. Hammondky kreslí svoje tónové obrazce s výtečně pulsujícími basy a dusající rytmikou opravdu na jedničku. Po krátkém odmlčení se vrací hudba zpět v experimentálnějším uchopení formy s řadou odvážných hudebních obrazů, které se vymykají dosavadnímu principu nabídnutém na albu…

ON THE ROAD – bublající hammondky s nadusaným zvukem rytmiky poskytnou prostor Mullenově elektrické kytaře, která se svým tématem pouští do odvážného rozběhu napříč hudebním terénem. Jeho kytara má suverénní tóny a technicky je dobře vypilovaná a dobře si rozumí s Augerovým klávesovým parkem, který se v další části skladby pustí do řady vynikajících improvizací na hammondky s bravurním zvládnutím klaviatur i expresivním výrazem. Auger opět zpívá, v něčem se malinko přibližuje Johnu Wettonovi, ten má ale mnohem komplexnější hlas ve výškách, ale myslím, že i v první fázi U.K. bychom nalezli vzdálenou příbuznost. Uvolněné a neuvěřitelně muzikální záležitost….

THE SWORD – v další skladbě se důrazně spojuje unisonu baskytary a kytary do řádného homogenního tvaru a akcentované bicí rozbíhají svou jízdu vpřed a musím konstatovat, že ta rytmická práce mohla být inspirací i pro poslední fázi legendárního Flamenga. Mullenova kytarová exhibice je výtečně vypilovaná a suverénně se vyrovnává s akcentovanou frází a harmonickými proměnami a je ve středních i vyšších polohách opravdu výborná. Tady ten podíl rocku do jazzu je možná nejadresnější. Augerovy hammondky samozřejmě nechybějí a tříští se svými rychlými běhy v prostoru jako snopy jisker ohniště do temné noci. Spojení rocku, jazzu, rhythm and blues v tom nejlepším slova smyslu. Nic utahaného, rutinně prověřeného, ale na svou dobu opravdu odvážného. Možná bych si přimlouval za podíl percussion, které by dotvořily rytmické obrazce. Myslím, že tahle skladba má svůj rukopis a pro Augerovu kapelu znamená vstupenku do první třídy britské hudby….

OBLIVION EXPRESS – výtečné rytmické nástupy basů a bicích a hammondky nabídnou majestátní sound, ale jazzové synkopy znějí hodně podmanivě v řadě změn a proměn a myslím, že tahle skladba byla vybrána na závěr zcela záměrně. Vrcholí zde exprese v barevných harmonických impresích hudebních barev. Ten podíl dravého rocku je zde více než čitelný a snahy experimentovat je nasnadě. Úžasné uvolnění energie s řadou instrumentálních erupcí kapelu zastihuje v okamžiku fantastické souhry a vzájemné komunikace v tom nejlepším slova smyslu. Mullen zde uvolní uzdu emocím a fantazii a tak máme co obdivovat. Augerovy hammondky mají tříštivý kosmický sound a pak onen lehce potemnělý rhythmandbluesový barevný obraz. Studiově, a nepochybují o tom že i koncertně se zde podařilo vyhnat čerta ďáblem a experimentální řádění s psychedelickými obrazci a až s horrorovou atmosférou vás zvednou z křesla, ale poté si hudba opět vrací do melodických expresí. Výrazné zpomalení nabírá mírně patetizující sound, kterým se celé album uzavírá….

Podnětné a velmi podmanivé album. Několikrát jsem si při poslechu vzpomněl na rané Jazz Q Praha, zejména na jejich první alba Pozorovatelna a Symbiosis. Ne že by se zde snad jednalo o nějaký plagiát, ale atmosféra a podobné hudební cítění zde občas nacházejí styčné body, třebaže Martin Kratochvíl nehraje na hammondky. Ostatně on sám se přiznal, inspirace touto kapelu nějaké byly a navíc byl v dané době v Anglii a s jejich hudbou se jako tehdy mladý jazzman rovněž ovlivněn fusion music, setkal. Některé kytarové postupy kytaristy Františka Francla se s Mullenovými mohou místy rovněž potkávat, stejně jako dravé basy Vladimíra Padrůňka….
Osobně jsem z alba nadšen dnes jako tenkrát a myslím, že ani desítky let mu neubraly na strhujícím vyznění a muzikantské jedinečnosti. Mohu doporučit všem milovníkům poctivého hudebního založení, kteří dokáží docenit komplexnost hry a velké nasazení. Pět hvězdiček!