Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 29.03.2013

Když se vám dostane do rukou něco takového, jako je debutové album ostravských From the Aeon, jednoduše jej nejde „hodit do kouta“. Je nutné jej dostat trochu do povědomí posluchačů. To jest důvod mého snažení a pokusu o objektivní recenzi.

An Ode She Did začíná potemnělou akustickou kytarou, vzápětí se přidává i basa s mohutným zvukem (značícím zřejmě aktivní humbuckery), bicí a zpěv Filipa Mráze. Elektrická kytara rozvíří kolo nu-metalového opojení, připomínajícího crossoverové kapely konce 90. a záčátku „nultých“ let. Charismatický zpěv vygradovaný v growl dává skladbě velmi temnou atmosféru. Skladba končí v podstatě „bez varování“, pouhým utnutím poslední doby.
Následující Variave jednoznačně vévodí bicí party Tomáše Chmury. Nezkreslená akustická pasáž se přelívá s expresívním projevem, a to, prosím, mluvím jak o instrumentální složce, tak i o zpěvu. Neobvyklá barva hlasu Filipa Mráze dodává hudbě jakýsi „punc“ a dostává ji do úplně jiných sfér, než byl původní záměr – progresivní rock. Jeho tklivý projev opět evokuje období nu-metalových kapel. K tomuto pocitu napomáhají i výrazné basové linky, které byly pro toto období také charakteristické. The Wishing (Aerospace) Man začíná opravdu zajímavě. Tu trochu psychedelie, tu zase trochu progresivního metalu... Závání to tu opravdu dobře vymyšleným crossoverem. Ráda bych vyzdvihla také polaritu akustické a elektrické kytary, která je, dovolím si tvrdit, poznávacím znamením From the Aeon.
Další akustický úvod předznamenává skladbu Sane Alive, která se nese v až neobykle melancholickém duchu. Promyšlené party jednotlivých instrumentalistů se perfektně doplňují a vytvářejí velmi zajímavý celek. Hudba přechází v druhé, rychlejší téma, kde můžeme slyšet nádhernou syntézu elektrické kytary a basy. Radost poslouchat. To je první moment, kde opravdu slyším ryzí progresivní rock, tak, jak ho znám já. Perfektní věc!
The Extra Arms of Vishnu / Mrs. Pride, tady se prve crossoverová hudba přerodila v nádherný, harmonicky bohatý progrock. Fascinuje mě ten vyloženě excentrický zpěv. V „běžném“ progrocku většinou slyšíme úplně jiné položení hlasu. Je to neobvyklé, ale, přiznejme si, v tomto se From the Aeon vymykají jaksi průměrnému vyznění skladeb. Člověk si je prostě zapamatuje.
Když začíná Seven Youth, už si nejsem úplně jistá, zda by se neměl Filip Mráz postu zpěváka spíše vzdát. Samozřejmě trochu přeháním. Sem tam mu to ze začátku ujede, ale také je dost dobře možné, že to byl původní záměr kapely. Slyším tam jistou undergroundovou atmosféru, která zcela logicky napovídá, že bude kapela nejsilnější právě naživo.
Louser nám trošku evokuje grunge. Přináší standard z předchozích skladeb; trochu ponurou náladu, melancholickou akustiku, pěkné basové linky a k tomu výrazově neobvyklý zpěv, který zní tak trochu „neohrabaně“, ovšem nadmíru zkušeně.
Al Jahra se naopak nese v trochu orientálním duchu. Rozhodně by tomu slušel sitár. Tahle stránka FTA se mi líbí – dokáží exprerimentovat, ale udržet si vlastní tvář. Jinak je to samozřejmě typicky „aeonovsky“ zabarvená skladba, v níž je kolaborace jednotlivých hlasů opravdu obdivuhodná.
D-Voicea je na tom vlastně velmi podobně. Pěkně proaranžované party nám ukazují, že i veskrze amatérská kapela (rozuměj, neživí se hudbou), avšak složená ze zkušených muzikantů, z toho dokáže „vytřískat“ co nejvíc. A vůbec jim nezáleží na tom, že jejich hudbu nejspíš z rádií neuslyší. Citlivá, pomalejší část se postupně zrychluje a graduje až k samotnému závěru, kterým se proplétá akustická kytara se svou kratičkou vyhrávkou. Tu pak následují bicí ... a je tu The Hatch se syrově zkreslenou kytarou a zajímavými změnami rytmů. Tato skladba se mi v porovnání s přechozími výbornými kousky Al Jahra a D-Voicea jeví trochu nedotaženě.
Finální skladba From Within završující celé album staví hlavně na dobře zvládnuté rytmice tvořené přesnými bicími a baskytarou. Opět se přidává elektrická kytara a expresívní zpěv. Potom nastává změna hlavního tématu, kde můžeme slyšet „pochmurně“ položenou baskytaru a elektrickou kytaru, k němž se postupně přidává i zbytek kapely... a jsme zase úplně jinde. Skvěle zvládnutá změna motivů, která skladbu velmi efektivně ozvláštňuje a zvýrazňuje tak interpretační vyzrálost jejích autorů. A pak mizí do ztracena. Jednoznačně nejsilnější a dle mého názoru i nejpropracovanější část celého alba.

Při prvním poslechu jsem byla z tohoto alba vyloženě nadšená. Dnes už toto nadšení však téměř vyprchalo. Možná je to tím, že postupem času vnímám progresivní rock úplně jinak. From the Aeon mají, dovolím si tvrdit, na tomto albu nejblíže k progresivnímu metalu s občasnými vlivy grunge a dalších žánrů. Snad to nebude znít moc nadneseně, když řeknu, že na „škatulkách“ záleží. Nedovedu si totiž představit, jak by na Eleven Shivers zareagoval ortodoxní vyznavač artrocku let sedmdesátých.

Nebo jinak. Bez zbytečných okolků budu rovnou hodnotit. 3 a ½ hvězdičky pro vás, Aeoni. Je to slušný debut.