Michálek - @ 28.04.2013 | #

Osobně toto album hodnotím velmi vysoko, je pro mne jakýmsi vrcholem sedmdesátých let. Přivedl mne k němu Mirek Kovářík, kterého jsem si koncem roku 79 stopnul na dálnici a on povídá, že má doma hezké album od kamaráda - The Wall. Tak jsem si ho pořídil a pak ho poslouchal velice intenzívně až tak, že dnes už ho prakticky nemůžu slyšet.

Když se tu teď objevila recenze alba, tak jsem to opět sjel a svůj původní názor jsem neměl důvod změnit ani trochu, a že jsem za těch 33 (kristepane) let už něco slyšel.

Na albu oceňuji především technickou stránku nahrávky, vynikající muziku propojenou se zvukovými efekty, což všechno skvěle koresponduje s posláním The Wall jako sdělení o stavu světa a duše. Součástí byla supershow s gigantickým pódiem a polystyrénovou zdí, následoval neméně uspěšný film, na svoji dobu naprosto špičkový.
I kdybych se chtěl jenom trochu snažit hledat na tom mouchy, album dozajista naplnilo své poslání, a já nemám důvod kritizovat na něm cokoliv. Nemám k dispozici čísla prodaných nosičů za ta léta, ale asi to bude dost a dost na to, aby se tohle dílo dostalo do pokladnice světové hudby, protože oslovilo jak rodilé Brity znalé historických vazeb, tak i lidi celého světa, které se nechali unést krásou muziky PF.
Floydi i v předchozích albech hodně experimentovali, zde se, podle mého názoru, dostali na absolutní vrchol. Krásná, inteligentní muzika, která pohladí i dojme, jemně osciluje mezi vypjatými pasážemi i uhlazenými plochami plnými upřímného sdělení. Když jsem po The Wall poslouchal i ostatní tvorbu PF, přišlo mi, že v předchozích albech začínaly rašit jednotlivé artefakty, které se nakonec propojily ve finální nahrávku The Wall. Samozřejmě kapela procházela již značnou krizí, ale co bylo špatného na tom, že natočili "Watersovo" album? Vždyť co by byl Waters bez Gilmourovy kytary nebo Wrightových kláves? Dnes máme možnost poslechnout i jiné mixy tohoto alba díky Immersion Boxu. Je tu jasně vidět, jak byl finální mix učesán, aby arrange podpořily poselství, které chtěl Roger sdělit. Nemusíte umět slovo anglicky aby vás album oslovilo, natož když mu dáte ještě onen rozměr osobní výpovědi, nemám jinou možnost než mu dát pět hvězd.

P.S.: The Final Cut bylo pro mne naopak největším zklamáním roku 83, Pros and Cons naopak velmi příjemným překvapením. :o)

Voytus @ 02.05.2013 15:43:07 | #
Borek: Jo, to sedí. Přečetl jsem o Pink Floyd řadu materiálů, takže také alespoň přibližně vím, co a jak během natáčení. Nicméně bez Ezrina, Kamena, Gilmoura (a téměř neuvěřitelné řady studiových hráčů) by žádná Zeď nebyla - a nebo by měla dost jinou podobu. O dost syrovější, ne tak melodická, a asi i nezáživná (soudím dle demáčů na loňském remasteru).
Při pohledu na kredity u jednotlivých písní je zřejmé, že toho Gilmour nahrával možná i nejvíc za celou kariéru (vokály v Goodbye blue sky, bezpražcová baskytara v Hey You, i některé klávesové party, což je jen zlomek z toho, co si pamatuji).
Víc mě vždycky bavil Gilmour (ten hlas a kytarová hra, to je balzám na duši), takže dám přednost Pink Floyd bez Waterse, než si k Final Cut otevřít slovník "Kdo je kdo v politice 80. let". Waters mě prostě nebaví, slyšel jsem většinu jeho sólové tvorby a bohužel - ale uznávám, že za to může především Watersův zpěv. Intonační nedostatky zkousnu u Nicka Cavea a jiných, u Waterse můj sluch trpí.