Michálek - @ 28.04.2013 | #

Osobně toto album hodnotím velmi vysoko, je pro mne jakýmsi vrcholem sedmdesátých let. Přivedl mne k němu Mirek Kovářík, kterého jsem si koncem roku 79 stopnul na dálnici a on povídá, že má doma hezké album od kamaráda - The Wall. Tak jsem si ho pořídil a pak ho poslouchal velice intenzívně až tak, že dnes už ho prakticky nemůžu slyšet.

Když se tu teď objevila recenze alba, tak jsem to opět sjel a svůj původní názor jsem neměl důvod změnit ani trochu, a že jsem za těch 33 (kristepane) let už něco slyšel.

Na albu oceňuji především technickou stránku nahrávky, vynikající muziku propojenou se zvukovými efekty, což všechno skvěle koresponduje s posláním The Wall jako sdělení o stavu světa a duše. Součástí byla supershow s gigantickým pódiem a polystyrénovou zdí, následoval neméně uspěšný film, na svoji dobu naprosto špičkový.
I kdybych se chtěl jenom trochu snažit hledat na tom mouchy, album dozajista naplnilo své poslání, a já nemám důvod kritizovat na něm cokoliv. Nemám k dispozici čísla prodaných nosičů za ta léta, ale asi to bude dost a dost na to, aby se tohle dílo dostalo do pokladnice světové hudby, protože oslovilo jak rodilé Brity znalé historických vazeb, tak i lidi celého světa, které se nechali unést krásou muziky PF.
Floydi i v předchozích albech hodně experimentovali, zde se, podle mého názoru, dostali na absolutní vrchol. Krásná, inteligentní muzika, která pohladí i dojme, jemně osciluje mezi vypjatými pasážemi i uhlazenými plochami plnými upřímného sdělení. Když jsem po The Wall poslouchal i ostatní tvorbu PF, přišlo mi, že v předchozích albech začínaly rašit jednotlivé artefakty, které se nakonec propojily ve finální nahrávku The Wall. Samozřejmě kapela procházela již značnou krizí, ale co bylo špatného na tom, že natočili "Watersovo" album? Vždyť co by byl Waters bez Gilmourovy kytary nebo Wrightových kláves? Dnes máme možnost poslechnout i jiné mixy tohoto alba díky Immersion Boxu. Je tu jasně vidět, jak byl finální mix učesán, aby arrange podpořily poselství, které chtěl Roger sdělit. Nemusíte umět slovo anglicky aby vás album oslovilo, natož když mu dáte ještě onen rozměr osobní výpovědi, nemám jinou možnost než mu dát pět hvězd.

P.S.: The Final Cut bylo pro mne naopak největším zklamáním roku 83, Pros and Cons naopak velmi příjemným překvapením. :o)

Voytus @ 03.05.2013 15:28:31 | #
Borek: Oni se ti najatí hráči objevují už na Dark Side, ale to tu asi rozebírat nemusím, fakt je, že by to bez nich neznělo jako na deskách. Ve čtyřech lidech jsou některé skladby nehratelné (vím to moc dobře, s kapelou jich pár hrajem). S tím slovníkem to samozřejmě není z mé hlavy, jen mi to přijde dost příznačné.
Paradoxně jsem se díky The Final Cut v nějakých čtrnácti-patnácti letech "dostal" do tvorby Pink Floyd (na zapůjčeném LP). Oproti Zdi má lépe slyšitelné zvukové efekty (a také až příliš vytažený Watersův vokál. Ale nechápej mě špatně, mně se totiž jeho hlas svým způsobem líbí - dokonce jsem jej určitou dobu i obstojně napodoboval :-) - a souhlasím, že je celá řada písní, kam sedí. Jen musí být obklopen nástroji, protože jinak ty nedostatky vyniknou - na Final Cut i na The Wall právě v těch zvukově "prázdných" pasážích).
Tenkrát jsem ale neřešil kdo-komu-co, vzhledem k nedostatku téhle hudby v mém okolí a byl rád za každou desku, kterou jsem od "starých klasiků" sehnal. Možná to tak bylo lepší, kdo ví :-).
Zeď mě nejdřív nebavila vůbec, ale také mi tehdy byl ukradený nějaký koncept, takže jsem ani nevěděl, co mě na tom má "bavit" (myšleno o čem to je a co se mi autoři - vlastně autor - snaží sdělit.
Od té doby se změnilo dost a dost, Floydi jsou bezkonkurenční a nejvíc vyzdvihuji alba jako.... sakra, vlastně všechny :-). Určitě chápeš :-).