Reakce na recenzi:

mct - @ 11.11.2004

Pokud budeme hodnotit album z hlediska historie hudby, tak je to rozhodně stěžejní dílo. Zatímco o Odvrácené straně někteří jen slyšeli, aniž by ho někdy poslouchali, tak fenoménu THE WALL bylo těžké uniknout. THE WALL slyšeli i lidé, kteří by si do té doby dobrovolně PF neposlechli. A neměli bychom zapomenout ani na živé provedení The Wall po pádu berlínské zdi. Byl to takový symbol té doby a The Wall zaznamenala další skupina lidí, kteří vzali tímto Pink Floyd na vědomí, přesto, že tam hrál jen Waters (+ hosté, samozřejmě).

Pokud se ale na to podíváme z hlediska historie PF, tak je to už spornější záležitost. Na obalu by totiž mělo být napsáno nikoliv Pink Floyd, ale velkými písmeny „ROGER WATERS“ a pak hodně malinkatými písmenky „s milostivým svolením Mistra jako doprovod hrají Gilmour, Wright a Mason“.
Ale vážně. Album je jiné, než ta předchozí, možná to můžeme brát i jako muzikál, rockovou operu, nakonec proč ne. Přestože z alba vzešlo několik hitů, domnívám se, že nemá smysl poslouchat jen něco, je to pak vytržené z kontextu. A jako zářný příklad skladby vytrhávané z kontextu bych uvedla „Another Brick in the Wall – Part 2“. Ve skladbě před ní „The Hapiest Days of our Lives“ se zpívá „když jsme vyrostli a chodili do školy/ byli v ní učitelé, kteří/ ubližovali dětem jak jen mohli tím, že se posmívali/ všemu, co jsme dělali/ a odhalovali každou slabost/ jakkoliv pečlivě dětmi skrytou...“ Pak text „Nepotřebujeme žádné vzdělání/ Nepotřebujeme žádnou kontrolu myšlení...“ vyzní úplně jinak, než když ho posloucháte samostatně.

The Wall chce čas, klid, k ruce texty a poslouchat. Možná, že některá témata, kterých se Zeď dotýká, vám budou bližší, některá hodně vzdálená, ale když se k tomu vrátíte za nějaký čas, třeba vás osloví něco jiného. Nosné téma zdi je jasné – člověk jako nepopsaný list vystavený nebezpečí a šikaně si staví kolem sebe zeď, aby se chránil. Ale když je zeď hotová a člověk je dokonale izolován od okolí, tak co dál?
A co dál milý Watersi?
Témata rozebíraná Watersem můžeme brát jako jeho veřejnou autopsychoterapii, ale na konci každé úspěšné psychoterapie by se měl člověk oprostit od původního problému. Nevím, jak se Waters vypořádal se svými duchy minulosti, ale je jasné, že se mu podařilo vyvolat duchy nové – přízraky o nepochopených umělcích, a všichni víme, co krátce poté následovalo. Jak člověk začne mít pocit, že on je ten jediný vyvolený (PINK), tak je to průšvih...

THE WALL je dlouhé album, je jasné, že ne vše je dokonalé, ale myslím, že je docela dobře vyvážené z hlediska změn rytmů a stylů hudby, ty občasné kontrasty skladeb tam mají určitě své místo.