Reakce na recenzi:

fernetti - @ 15.05.2005

Ke Zdi mám poněkud rozpolcený názor: na jedné straně skvělý koncept alba, kdy se skutečnost, kterou asi každý v nějaké rovině poznal nebo prožil, prolíná se surrealistickými obrazy, které divadelně dotvářejí poselství, které Waters skvěle vyjádřil svými texty. Mimo muziku, která je snad až na 2-3 průměrnější kusy (podle mě Bring The Boys Back Home, Vera, Don´t Leave Me Now), které jako by z Posledního zářezu vypadly, bych vyzdvihl studiovou práci, díky níž je album velice reálné, živoucí, plastické. Na žádném jiném albu Pink Floyd asi není tak různorodá směsice orchestrální hudby, sborového zpěvu, různých autentických ruchů a výkřiků či povzdechů jako tady a přitom to vše dokonale slouží celku a album drží pohromadě. Nic z něj přímo nevyčnívá, vše patří kam má a není mu po této stránce co vytknout, ba naopak.
Na straně druhé ale musím říct, že The Wall je projektem Rogera Waterse a o Pink Floyd jako celku už nic moc nevypovídá. Vše zásadní pánové Waters, Gilmour, Wright a Mason řekli na předchozích albech a třeba já zde ani náznakem nevnímám osobní vklad Nicka Masona a Richarda Wrighta. Není se ani co divit, vždyť v době, kdy se Zeď ve studiích vyráběla, kapela jako taková už neexistovala, byl tu jen Roger Waters, který milostivě připustil Davida Gilmoura, aby mu okořenil album svým zpěvem a kytarami a hlavně fenomenálním sólem v Comfortably Numb. Nebýt Gilmourovy tolerance, Wrightova sebezapření (nebo už sebepopření?), Masonovy fyzické přítomnosti a hromadě peněz, které byly do alba a hlavně do propagace následného divadelního turné vraženy, nemuselo být toto předposledním oficiálním albem Pink Floyd, ale prvním postfloydovským albem Rogera Waterse.
V kontextu ostatních alb, které kdy Floydi udělali je tento počin natolik vyjímečný a nesrovnatelný, že se mi i těžko hodnotí, jestli dát čtyři nebo pět hvězdiček, ideální by pro mě bylo čtyři a půl. Protože to ale nejde a já mám Pink Floyd nejradši, když tvořili a hráli spolu, dávám za čtyři.