Reakce na recenzi:

horyna - @ 31.07.2019

Před nedávnem jsem tu představil holandskou kapelu Silhouette a jejich arcidílo Across the Rubicon. Dnes se podíváme na zoubek albu stejně krásnému a poslechově bohatému, o tři roky staršímu sourozenci Moods. Stejné asociace jaké jsem použil u alba A. t. R. lze aplikovat i na toto pozoruhodné dílo. To vykazuje stejně rozmanitou strukturu a používá podobné substance k vytvoření své veskrze pozitivní hudební masy. Ta je poskládaná z obrovského počtu melodií, které jsou pospojovány do jednoho krystalického celku. Tento celek vyznívá mnohdy romanticky, možná až staromilsky, nikoli však kýčovitě. Jak už jsem uvedl dříve, velkou zbraní kapely jsou tři plnohodnotně zpívající osoby. Projev kytaristy Briana de Graeve je nejroztomilejší, bubeníka Jose Uffinga nejpřesvědčivější a hlas klávesáka Erika Laana mi svou hloubkou připomíná zpěváka Unitopia a UPF, Marka Trueacka.

Stylově nejpestřejší nahrávka obsahuje několik vůbec nejlepších věcí kapely. Ultra melodické Don't Threaten My Peace Of Mind (krásnější vokály si ztěží představíte), emočně nabitý skvost Second Time Down, či mohutnou Unreal Meeting.

Deska Moods (nálady) je společně s následovníkem Across the Rubicon nejvariabilnějším a jednoznačně i nejvyspělejším dílem Silhouette.

I v současnosti činná kapela vydává vysoce ambiciózní díla-viz komplexní deska poslední The World is Flat..., ale nepřítomnost Jose Uffinga v procesu kompozice i coby chybějící další výrazný hlas, osobně vnímám jako velmi ztrátovou.

Desku Moods považuji za typického představitelé holandské melodické prog-rockové scény a zároveň jedno z vůbec nejpůsobivějších neo progresivních děl součastnosti.