Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 26.04.2013

Britskou reprezentantku folku a folkrocku Maddy Prior jsem poprvé zaregistroval v Melodii, v polovině sedmdesátých let, kde Jiří Černý napsal velmi zajímavý článek o skupině Steeleye Span, kterou jsem tehdy neznal. Zaujalo mě jeho přiblížení profilu představitelů drsných rytířských a mordýřských balad ze středověku a tak jsem si kapelu objevil.
Jejich zpěvačka mě zaujala jejím pronikavým zvláštně zabarveným hlasem, se kterým velmi lehce přecházela od křehkých výpovědí k jisté rebelantské „drsnosti“. Přesto si dokázala zachovat svůj ženský půvab… Nebyla to ale nějaká stylizace podle tlaku médií, ale přirozený lidský talent obrácený ve svůj prospěch a její zpívající poloha mě natolik zaujala, že jsem poměrně pracně později sehnal i její sólové album, na kterém se mj. podíleli i členové tehdejších Jethro Tull. (Předtím jsem jméno Maddy Prior objevil jako sborovou vokalistku na albu Too Old To Rock And Roll, Too Young To Die od Jethro Tull, ale tam byla jenom součástí hudebního „terénu“). Jak vidno, tady o ní nepadla zatím zmínka a tak album nabízím k virtuálnímu poslechu…

WOMAN IN THE WINGS – začátek zní jakoby opatrně, trochu záhadně a tajemně. Jako bych poslouchal nějakou smutnou píseň ze soundtracku historického filmu. A pak už je tady Maddy Prior s jejím podmanivým smutným hlasem, znějícím jako vítr nad vodami. Hudební doprovod je spíš orchestrací smyčců, čeřených rytmikou, která postupně nabývá na výraznosti, ale dynamicky se zde děje spousta zajímavých změn. Není to Annie Haslam z Renaissance (pro někoho si budou tyhle dámy identické). Píseň není ani folkem a ani folk rockem. Má širokou harmonickou polohu a nabízí pro Maddy prostor k vyjádření. Nechybí úderný klavír, baskytara, akustické kytary a violoncello. Synthesizery Davida Palmera zde hrají úsporně, ale nepřeslechnutelně. Kdo má smysl pro empatii ženských pocitů, může se zde najít. Atmosféra je zde trochu zvláštní, ale obecným popem bych píseň nenazval…

COLD FLAME – housle pracují dál s výraznými akcenty. Lesní rohy jsou střídány údernou rytmikou a odpružené basy a kreativní bicí oživují nálady, kde se klavírní party setkávají s akustickými kytarami. Ty znějí velmi životodárně a smyčcové party se vznášejí splu s Maddyim hlasem v prostoru. A už tu máme nefalšovaný rock. Elektrickou kytaru tady velmi rozmáchle v kreativních partech hraje Martin „Lancelot“ Barre. Méně rozmáchlé, ale přirozeně krásné téma…

MOTHER AND CHILD – Maddy sama se svým křišťálově čistým hlasem, které doprovází méně nápadný klavír. Jako žena vyzpívává svoje mateřské pocity se vztahu k dítěti. Její hlas je přesto v jistém smyslu posmutnělý a melancholický a dodává písní neopakovatelný nádech. Jak vidno a slyšno, Maddy sluší nejen plně instrumentální doprovody, ale i takto subtilně pojednaná balada…

GUTTER GEESE – tady už cítím vliv staroanglického a skotského folklóru, které se prolínají a hudební pojednání přibité Steeleye Span. Jasná přehledná melodická píseň s dobře šlapající, ale nepřebíjející rytmikou a její playbackované hlasy se hezký spojují s dalšími instrumenty. Ano, je tady! Ian Anderson se svou magickou flétnou do mezihry vloží plnokrevné muzikantství, které skladbu, jež mezitím mírně přidala na intenzitě, správně okoření…

ROLLERCOASTER – baskytarové tóny otevírají další píseň. Zní velmi uvolněně a pozitivisticky, což demonstrují i smyčce a zvonivé kytary. Bicí důrazně akcentují, ale Maddy je stále v popředí. Není to právě skladba, která by se mohla stát hitem. Je v ní řada drobných překvapení a chybí jí cílená dryáčnickost popu, třebaže není folkem ani rockem. Má osobitost a Maddy v ní okamžitě poznávám, třebaže nebude asi vrcholem alba, její poslech mě neuráží.

DEEP WATER – klávesové intron na synthesizery se prolíná se smyčci a přináší cítěný dramatický podtón. Maddy navodí smutnou atmosféru, kterou si překládám jako smutek nad ponurými vodami, které skrývají, nebo způsobily nějakou tragédii a hlas se vyzpívává ze smutku, krutosti a hrůzy. Smyčce tohle všechno tajemně doprovázejí v jisté obřadné sevřenosti..

LONG SHADOWS – tady se dostáváme na folkovou platformu zcela nepokrytě. Smyčcové aranžmá s akustickými kytarami a celkové pojednání může upomínat na skladby, které interpretoval Rupert Hine nebo Al Stewart. Orchestrace sem přináší vedle houslí, viol, flétny, hoboje, lesní rohy a mírné snění je čeřeno majestátně znějícím vokálem bez patetického přídechu. Milovník balad, který k nim snese orchestraci si v písni najde to svoje. Dřevní rocker zcela určitě ne…

I TOLD YOU SO – tak tohle je ovšem přímo salto mortale. Maddy se vrací strojem času do třicátých let a za pomocí stylového doprovodu nám tady swinguje jako v dobách Glenna Millera. Klarinetové sólo a trubky s dusítky a přesně šlapající umírněná, ale zásadní rytmická poloha se překvapivě výtečně spojuje s Maddy, která frázuje jako o život. Nesnaží se sem ale vkládat nějaký stylizovaný americký jazz, ale barvu jejího hlasu zůstává stejná. Velké překvapení v každém případě…

ROSETTES – teď už jsme ale zase ve staré dobré Anglii. Výrazně party akustické kytary a průrazné basové party s bicími nabídnou zcela odlišnou variantu hudba, než byla v předešlém songu. Rytmus by mohl být za jistých okolností valčíkem, ale je zde řada proměn v harmonii a tak by se klasický tanec na tohle aranžmá asi těžko mohl předvádět. Maddy zpívá s velkým zaujetím a nadšením. Teď sem vstoupí prvky renesanční hudby s flétnou cembalem, ale jen jako závan a jsme zpátky v základním rozvíjeném motivu. Závěr je ovšem až minimalisticky do nekonečné se opakující až do odeznění…

CATSEYES – další překvapení. Tak tohle vypadá na reggae, kdo by ho ale v těchhle souvislostech očekával? Nicméně rytmických aspektů a vedení basů tomu hodně nasvědčuje. Ale na druhé straně možná chtěla Maddy jako suverénní autorka zkusit vložit do svého hudebního stylu i prvky karibské hudby, zcela po svém a tak tady máme náhle i dechovou sekci, kterou bychom v tomhle spojení také neočekávali.

BAGGY PANTS – končit ale budeme opět v neočekávaném jazzovém duchu. Není to ale swing třicátých let podle daných pravidel, ale jazz to je. Velmi uvolněné, samozřejmě muzikální ve výtečných frázích a zpívané lehce a samozřejmě. Klavír, dechová sekce s výraznými přiznávkami a basa „šlape zelí“ a bicí šustí jako ve starém filmu. Mám mírně podobný pocit, jako když Paul McCartney zařadil (také nečekaně na svoje album s Wings Back To The Egg) podobný typ jazzíku, ale výrazně pomalejšího. Opět nečekané, ale nicnepředstírající.

Maddy Prior se jak vidno z alba nijak nenechala svazovat nějakým stylem a pojetím a připravila mě řadu překvapení. Potvrdila šíři svého talentu a mnohotvárnost své muzikálnosti. Vedle tvorby textů potvrdila i schopnost hudební autorky. Netvrdím, že je to její klíčové album sólové produkce, ale čtyři hvězdičky jsou zcela zasloužené.