Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 24.08.2013

Jméno Taj Mahal jsem poprvé objevil na vnitřním přebalu prvního alba Santany mezi nabídkou labelu Columbia. Zaujalo mě tehdy, že černošský hudebník vystupuje pod jménem klenotu indické architektury a domnívám se, že i světové architektury. Říkal jsem si, že to spojení afroamerických kořenů a indického Orientu by přineslo určitě zajímavý experiment. Pak jsem delší dobu tohle jméno kolem sebe neviděl. Nikdo neznal z mých známých ani hudbu, ani jméno a dostupnost na vinylu v té době byla skutečně mizivá. Uplynula řada let a pak jsem náhodně objevil na návštěvě u svého staršího kamaráda, milovníka blues a jazzu tohle album a tak jsem se s ním postupně seznámil...
Uvědomil jsem si, že jméno Taj Mahal by mohli znát milovníci Rolling Stones. Kdo viděl jejich léta utajovaný „cirkusový koncert“ nakonec vydaný na DVD s řadou zajímavých hostů (The Who, Jethro Tull, John Lennon + Yoko Ono + Eric Clapton + Mitch Mitchell + Keith Richards + Ivry Gitlis, Marianne Faithfull…), tak mohl mezi účinkujícími objevit i Taj Mahala s jeho kapelou. Bylo to v době, kdy ve stejném roce startoval na CBS svou hudební kariéru….
Nakonec jsem si pracnou cestou tohle album opatřil a protože se domnívám, že na Progboardu ho zná minimum milovníků hudby, nebo vůbec – tady jsou moje dojmy…


AIN´T GWINE WHISTLE DIXIE ANYMO´– melancholické rozklady akordů elektrické kytary a k tomu mírně disharmonické pískání jdou kupodivu k sobě atmosférou dohromady. Na mysli mě může vytanout třeba Bob Dylan nebo skupina Band, ale úvodní téma je příliš krátké k dalším úvahám..

TAKE A GIANT STEP – citlivé nasazování tónů a uměřený hudební doprovod k zastřenému, přesto poměrně vysoko položenému hlasu k černošskému interpretovi. Frázování je ovšem perfektní, jakoby Taj Mahal opisoval od Boba Dylana. Charakter písně je vypravěčsky epický a sdělované pocity mají ležérní provedení, v němž se spojuje zvolna tlukoucí rytmika swingového typu a prolínají se akustické nástroje s elektrickými. Nic se vzájemně nepřebíjí a nevytěsňuje. Není to klasický model blues, ale přesto sem vstupují prvky nespecifikovatelné country music. Nikdo tady nemá zapotřebí nijak exhibovat a možná právě proto působí celek kompaktně, nevýbojně s uvolněnou náladou…

GIVE YOUR WOMAN WHAT SHE WANTS – bluesová glissanda se pojednou vrhají do údernějšího modelu hudby spojovaného s rockovou zemitostí. V pozadí slyším hammondky a do popředí se prodrala i foukací harmonika. Taj Mahal má hodně zastřený a chraplavý hlas a jak už jsem zmínil spíš ve vyšší poloze. National steel body guitar je v akci – i když ne v tak dravé podobě jako u Johnnyho Wintera. Prozatím nejdravější píseň na albu…

GOOD MORNING LITTLE SCHOOL GIRL – známý bluesový standard od Sonny Boy Williamsona, který léta oprašují a znovu a znovu hrají snad všechny bluesrockové i čistě bluesové kaopely na světě. Taj Mahal přistoupil k tomuto tématu po svém. Potlačil rockové prvky a uvolněný stylem v duchu country blues a hospodského pojetí se zde v houpavém rytmu odvíjí postupně celé téma. Instrumentální doprovod je opravdu stylový a dokáže navodit velmi příznačnou atmosféru periferního prostředí na okraji velkého města se zakouřenou hospodou a místním proletariátem. Mahal výtečně frázuje a se svým hlasem místy zachází jako Captain Beefheart méně drsného ražení…..

YOU´RE GONNA NEED SOMEBODY ON YOUR BOND – Leslie efekt otvírá další skladbu ve cválavém tempu s pulsujícími basy Garyho Gilmora a swingujícími bicími Chucka „Brother“ Blackwella. Výtečná foukací harmonika Taje Mahala dokonale přesvědčí o jeho jedinečném bluesovém cítění. Indiánského příslušníka kmene Šošonů Jesse Ed Davise vnímám s jeho legátovými akcentovanými akordy a cítím, že mu do jeho indiánské krve přešly velmi přesvědčivě prvky swingu, jazzu, blues i country. Taj Mahal není zpěvák velkého rozsahu, ale má interpretační charisma na vysoké úrovni a tak volně přechází z blues do soulu a dokonce ke kořenům gospel songu. Uvědomuji si, že podobný typ hudby o něco později v Americe velmi zdařile interpretoval výborný kytarista Ry Cooder….

SIX DAYS ON THE ROAD – tady se dostáváme na rockandrollovou platformu s jedinečně předoucí rytmikou a dravým interpretačním nasazením. Ano, tahle skladba má ambici stát se hitem na albu. Melodická linka je jasně přehledná a instrumentaci se zběsile žene vpřed. Jsou zde hammondky a výborně naservírované mírně zaoblované kytarové tóny v sóle, které nepotřebuje zkreslení ani wah wah. Zdráhám se označit skladbou rockabilly, ale to spojení rocku s country se zde přece jenom dá identifikovat…

FARTHER ON DOWN THE ROAD – po předešlé jízdě přichází uvolnění. V pozadí melancholické hammondky dokreslují atmosféru, kterou znám z některých skladeb Boba Dylana na albu New Morning, které je o dva roky mladší. Dokonce i interpretace Taj Mahala nemá k Dylanovi nějak závratně daleko – ta příbuznost ve frázování je až nápadná, i když každý z nich vládne jinou barvou hlasu. Melancholická atmosféra věčného tuláctví je inspirující a aniž by se zde jednalo o nějaké rafinované proplétání harmonií, zjišťuji, že i na úsporném množství akordického doprovodu se dá vystavět emocionální hudební sdělení. V podobném druhu hudby se na svých albech pohybuje i takový Van Morrison a u nás blahé paměti třeba takový Petr Kalandra…

KEEP YOUR HANDS OFF HER – zajímavé rytmické akcentování v úvodu a opak už se rozbíhá další energičtější varianta volné bluesové formy písňového charakteru. Také tady to překypuje emocemi v interpretaci, ale já se nechávám unést výtečným kytarovým sólem Jesse Ed Davise, který sice krátce ale velmi výstižně dotváří pulsující běh k dravému podání. Ten závěr se mi jeví sice jako mírně „nedovařený“, jakoby Taj Mahal klesl pod náporem vlastní energie (!?)

BACON FAT – tak tomuhle říkám název. „Tlustá slanina (šunka)“ se výborně spojuje s jazzbluesovou atmosférou závěrečné skladby. Basy a bicí jsou ponořené v jazzu až po okraj, a elektrická kytara hraje rozvolněné akordické výměny a prostor je poskytnut vynikající foukací harmonice. Tak tohle má styl a tomuhle mohu zcela podlehnout. Špatně zamáčknutý doutník doutná, pivo je mimořádně kyselé, opřená o barovou desku leží povadlá kráska třetí kategorie a u stropu skomírá slabá čtyřicetiwattová žárovka a je k ránu….
Taj Mahal představí Jesse Ed Davise a ten nám nabídne stylově procítěné kytarové blues špičkové kvality a stylu. Tenhle malý indián hraje na koncertu pro Bangladéš a také na některých albech Johna Lennona, ale teprve tady si člověk uvědomí jeho hráčský rozměr. Podobně jako černošská rasa i rudá rasa to má dlouhé generace v sobě a tak i indiáni mohou zahrát autentické blues – myslím, že tohle je dost markantní příklad. Jeden z nejsilnější okamžiků na albu…..


Taj Mahal stál v době vydání tohoto alba na začátku své kariéry. Jeho pojetí blues je jiné než jaké nám po sobě zanechal Muddy Waters, John Lee Hooker, Howlin´ Wolf a další jména. Do jeho hudby vstupují různé hudební prvky a on s nimi dokáže zajímavě pracovat. Kdo je otevřený podobným hudebním výletům k nejrůznějším derivátům amerického blues, tak se v téhle hudbě najde, i když nezáří tak monumentálně jako onen indický architektonický skvost Taj Mahal. Myslím, že čtyři hvězdičky jsou zcela namístě.

(Akustickou část alba nemám bohužel k dispozici, tak jeho recenzi vynechávám....)