Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 09.05.2013

Koupit si výběr Greatest Hits od Fleetwood Mac jsem považoval za nezbytné, protože obsahoval singly, které nebyly na řadová alba kapely zařazeny a protože to byly významné skladby kapely a navíc se mě hodně líbily, byla to jasná volba. Pak jsem ale zjistil, že CBS si se mnou pohrává a tento výběr, který vyšel v Evropě i USA není identický a postrádám na ní právě jednu výtečnou skladbu z repertoáru Fleetwood Mac. Tato verze se kupodivu hůře sháněla, ale nakonec se mi to povedlo. Přiznám se, že už dlouhá léta tohle album v regálech obchodů s hudebními nosiči nevídám a tak jsem moc rád, že ho mám…

THE GREEN MANALISHI (WITH THE TWO PRONGED CROWN) – už úvodní skladba zní majestátně a navíc s psychedelickým nábojem mimořádného kalibru. To je slavný hit kapely, ve kterém Fleetwood Mac deklarují svou progresivní linii. Jak už to tak bývá, skladba byla labutí písní Petera Greena v řadách kapely, kterou zakládal a podobný typ skladby v jejich repertoáru ani předtím, ani potom už nenajdete. Jsou zde zapojeni všichni tři sóloví kytaristé kapely svým důležitým podílem. Píseň má v sobě napětí, a téměř mystickou atmosféru vibrující britským undergroundem konce šedesátých let. Úžasné dynamické proměny a Fleetwoodovy bubenické přechody a hra na tympány společně s kvílivě tetelivým vokálem sem přinášejí atmosféru, při které mi leze dodnes mráz po zádech….

OH WELL – Part 1 – fantastický motiv pro akustickou kytaru, po něm nástup elektrické kytary, společně s percussion a konečně nástup třetí kytary. Tohle je riff jako zvon. Tak tady cítím ten předzeppelinovský sound se vším všudy. Ten přechod mezi Yardbirds a Led Zeppelin. Věčně mě bude mrzet, že jsem Fleetwood Mac neměl možnost vidět v tomto období naživo na koncertě, děje se tady spousta hudebních emocí, zhuštěných dohromady v šamanský motiv zakázaného obřadu a vygradovaného finále. Fantazie… Další část skladby má v sobě meditativní atmosféru. Kdy se procítěné tóny akustické kytary, prolínají s akcenty výrazně nahazované kytary a vstoupí sem dokonce krátce i flétna….

OH WELL – PART 2 – druhá část volně přechází s meditativním tématem s impresí samoty a smutku, kde akustická kytara a elektrická mají svoje nezastupitelná místa. Vstoupí sem také violoncello svým zadumaným a vážným tónem a mám pocit, jako bych poslouchal nějakou starou španělskou hudební etudu…. Náhle se v tématu objeví klavír, který významně promění atmosféru, ale kytary jsou zachovány v mollových polohách. Peter Green sem vloží vlastní kytarové téma, které jakoby zahrál sám Andrés Segovia. Velmi procítěné s jedinečně volenými harmonickými proměnami. Důrazné rány na tympány a činely a potemnělé violoncello. Motiv se opakuje a násobí svou sílu a přechází z fortissimo do pianissima a potemněle se vytrácí v prostoru…. Úžasné zhmotnění emocí!

SHAKE YOUR MONEY MAKER – a už jsme na jasné půdě spojení rock and rollu a rhythm and blues pod taktovkou Jeremy Spencera, velkého obdivovatele Elmore Jamese, od kterého skladba pochází. Spencer si skladbu zazpívá a Fleetwood a McVie tady pracují jako pořádně zrychlená lokomotiva, kterou doprovázejí slide-kytara a elektrická kytara v divokých bězích. Skladba z raného období Fleetwood Mac, nacházející se na prvním albu. Je to ten typ písně, při které se blahé paměti bořily sály a nic nezůstalo na svém místě….

NEED YOUR LOVE SO BAD – a už je to tady. Tohle je blues jako víno. Green hraje vynikajícím úspornýum způsobem a každý tón má zvlášť promyšlený. Jako zpěvák je v kapele nejpřesvědčivější. Jeho hlasové zabarvení, smysl pro frázování a přiblížení se černošskému interpretačnímu projevu je zkrátka jedinečné. Významnou roli zde hrají smyčce. Je to smutná skladba a ten smutek z rhythm and blues graduje a je najednou všude. Láska může zraňovat a ničit a zbavovat rozumu…. Myslím že o tom všem Green zpívá a McVieho basy a Fleetwoodovy bicí hraje pouhé základy. Kytarové sólo se nám vrátí. Výtečně rozechvívané tóny a jemné dotahy jeho nasazení jsou prostě neopakovatelné. Nádherná skladba, ale bohužel příliš, příliš krátká….

RATTLE SNAKE SHAKE – výrazný bluesový riff, který skladbou prorůstá. Kytarové party jsou důrazné a metodicky velmi účelně zapojované. V mezihře se ozve pořádně zaostřený syrový tón sóla a bicí nástroje zde doprovází tleskání a hlavně chřestění a šustění chřestýšího varovného „štěrchátka“. Bicí jsou zde s baskytarou hodně důrazné a hypnoticky se opakující a Green a Spencer se zde velmi dobře doplňují. Žádné velké komplikace, ale přesto velmi silný přínos….

DRAGONFLY – tak tohle jsou Fleetwood Mac už bez Greena v období hledání nového stylu. Skladbu jsem poprvé slyšel na Beat Clubu. Zpívá ji Bob Welch a vypomáhá mu i Christine McVie (v téhle době už manželka baskytaristy). Jako bych zde cítil (nikoliv slyšel) vliv Santany. Pro milovníky klasického soundu Fleetwood Mac je tohle ovšem asi méně přijatelné a příliš písničkové i s těmi americkými vokálními party ve stylu Crosby Stills And Nash. Přesto se zde podařilo virtuálně napodobit let vážky, o které je celá píseň….

BLACK MAGIC WOMAN – nemůže zde chybět skladba, která se stala v podání Santany světovým megahitem už v r. 1970. Tady je ovšem její prehistorický základ. Dunivé a dusavé bicí s tympány Fleetwooda tepou v téměř etnickém slova smyslu, a prostorový sound elektrické kytary Greena – včetně jeho prodlužovaného tónu a rozostřené kytary Spencera se náhle změní do téměř jazzové polohy, kdy Fleetwood a McVie začnou swingovat v rhythmandbluesovém duchu až do závěru…

ALBATROSS – další výtečná skladba ze singlu. Krásná práce procítěných elektrických kytar s přeznívajícími tóny v silně melancholickém pojetí. Green je opravdu mistrem svého nástroje. Hraje zde nikoliv komplikované, ale velmi ryzí a citlivé sólo s dozvukem. McVie hraje ostináto baskytary a Fleetwood svoje bicí zjednodušuje hypnotickým rytmem a čeří zvukem činelu. Ano, takhle si představuji ráno na mořském pobřeží, když vstává den a mořská hladina ve své nedozírnosti nabízí různé odstíny barev čeřených vln a nad nimi poletuje osamělý racek. Velmi krásná instrumentální skladba…

MAN OF THE WORLD – další velká hit kapely. Melancholie v hlasovém podání zůstává zachována. Kytarové party jsou ovšem velmi proměnlivé a krásně se zde projevuje kooperace Greena, Spencera a Kirwana, každý svým podílem dotváří celkový sound, v němž se dokáže přitlačit na ostří, ale stejně tak elegantně přejít na melancholickou notu nejen v interpretaci, ale i kytarových partech. Myslím, že tahle skladba by mohla být o mnoho let později inspirací takovým Dire Straits….

STOP MESSIN´ ROUND – tak tohle je pro změnu zase boogie. Důrazné baskytarové party a šlapapající bicí jsou doprovázený dechovou sekcí, kterou sem prosadil producent Mike Vernon. Mění sound kapely, ale nijak nenarušují její celistvost. Samozřejmě zde nechybějí elektrické kytary, které bez zbytečného rozhazování nadbytečných tónů vyšívají velmi přesvědčivá vlákna propojující celé schéma….

LOVE THAT BURNS – poslední skladba (stejně jako dvě předešlé) je z dílny Greena. Spencer zde upozadněn hraje na klavír a Green je před mikrofonem. Černošském pojetí i se správným hlasovým timbrem vyjadřuje svoje pocity. Kytarové ornamenty jsou trochu zasunuty v pozadí, zato zde máme opět dechovou sekci. Ale opět velmi citlivě zaranžovanou, takže zde nepůsobí násilně nebo dravě a proto se vyjadřovací prostředky lidské hořkosti nad spalujícími pocity z vyhořelé lásky výtečně demonstrují. Ostatně Green opět svým nezaměnitelným způsobem nabídne precizně rozechvívané tóny své kytary a dokresluje zde atmosféru. Klavírní party jsou v další mezihře docela kreativně, ale píseň se zvolna vzdaluje do nenávratna a zanechává za sebou ten zdůrazňovaný melancholický pocit....

Album mohu stoprocentně doporučit všem milovníkům blues a hudby šedesátých let. Kdo od britských Fleetwood Mac doma nemá jediné album a přesto má pocit, že nějaké „vzorky“ jejich hudby by doma měl mít, je právě ono ta správná volba. Myslím, že zachycuje jejich stylové zaměření, ale přináší i pár experimentů, jimiž se kapela posouvá do vyššího patra těch skupin, které v blues hledaly, jak s tímhle materiálem dále pracovat po vývojové linii. Tady se věci opravdu povedly beze zbytku. Jedinou výtkou může být nevyvážený zvuk některých nahrávek. Nejsem si ale jist, jestli by právě zde remastering soundu Fleetwood Mac obecně prospěl, a tak i nad touto okolností přivírám oči a rád se k téhle hudbě vracím. Je to sice výběr, ale podle mého, velmi zdařilý výběr a tak dám plný počet hvězdiček.