Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 25.12.2014

Layne Staley a jeho drcená osobnost pro mě představuje jeden z nejlepších hlasů posledních dvaceti let a spojení s vynikajícím, grungeovému modelu se přece jen poněkud vymykajícím kytaristou MikeMcCreadym (Pearl Jam) a bubeníkem Barrettem Martinem (Screaming Trees) slibovalo v seattleské éře mnohé.

Už první zasněný výstup Staleyova typického naříkání do ospalé atmosféry napovídá, že se zde posuneme z klasických teritorií grunge více do minulosti, ovlivněné více psychedelií 60. a 70. let. Právě první Wake Up by vás, navzdory názvu, moc kvalitně asi neprobudila - je to mátožná psychedelická lázeň. X-Ray Mind přináší první rockové oživení s velmi živým kytarovým riffem a přece jen probuzenou rytmikou. Staley deklamuje své neveselé vize na pozadí razantnějších kytar, které ale neztrácejí psychedelický opar zavanutý z dálek času. River of Deceit je jednou z nejznámějších skladeb tohoto projektu. K dokonalému vyznění potřebuje minimum prostředků - akustické kouzlení McCreadyho a dokonalý zpěv Staleyho, který je opět bojem s jeho vnitřními demóny ("my pain is self-chosen, at least so the Prophet says"). Vynikající expozice temných nálad... I´m Above je jednou ze skladeb nejvíce se přibližujících grungeovému modelu, riff okamžitě přivolá domovskou kapelu McCreadyho nálada pak klasicky v duchu doby osciluje mezi poloakustickou slokou a pořádným odvazem v refrénu. Artificial Red, textově další úplná deprese, se rozjíždí jako nějaká zašlá bluesrocková obluda ze 60.let a také Staleyho hlas se této poloze přibližuje, což pro vás znamená rozsudek smrti. Velmi zvláštní model, měnící razanci i nálady, McCready jej doplňuje svými typickými precizními a barevnými sóly. Parádní věc! Lifeless Dead - i tady se vyřádil hlavně McCready, temná nálada rezonuje všemi grungeovými velikány a odtud, kam nás přivádí Layne Staley, není cesty zpět... Spolu s I´m Above a následující skladbou věc, asi nejvíce splňující "grungeová" kritéria. I Don´t Know Anything je zase poctivou ukázkou kytarového riffu a Staley se tu probíjí příbojem kytar až k neradostnému konci. Jeho deklamace je brutální a přímá. Značně obskurním, ale geniálním výletem časem je pak Long Gone Day - tady není typického snad nic, najazzlá rytmika a saxofonový přínos odnášejí náladu někam do progresivních sfér a Staley tady ukazuje, že je schopen se vydat prakticky kamkoli, nálada ale není o nic méně tíživá. Unikát nejen v rámci alba, ale snad i v rámci tehdejší hudební tvorby... November Hotel je dalším výletem mimo čas - akustické kytary, pak přecházející v psychedelické koberce, a rozpumpovaná rytmika dotváří kulisu této instrumentální skladby. All Alone potvrzuje odchylnou náladu závěru alba - převažuje atmosférická ospalá nálada loučení, do které vstupují Staleyho neveselé deklamace. Připomíná některá alba Pearl Jam, např. No Code. Hlavní roli hrají akustické kytary a jemná práce rytmiky. Poslední tři skladby mají skutečně překvapující vyznění oproti zbytku alba a dokazují, že obsazení umožňovalo vydat se v podstatě kamkoli.

Above nabízí vynikající a interesantní materiál, který se jako velká část podobných projektů té doby vydává hudebně výrazně proti proudu času. Grungeové obludy se budí jen občas, kolekce má spíše psychedelickou, ospalou, občas snad až najazzlou náladu. Spolu s eponymním albem AIC jedna z posledních velkých prací Staleyho, jehož závislost a zdravotní stav se neustále zhoršovaly. Tohle unikátní okno do jeho beznadějného boje je pro mě excelentním přírůstkem každé sbírky...