Reakce na recenzi:

martin.b - @ 26.08.2019

Nastal čas, abych doplnil a tím i zkompletoval svoji procházku po studiových albech Black Sabbath, která na tomto webu započala už v roce 2007 i o toto album. Jedná se, aspoň doufám, o jejich poslední studiovku a myslím, že není vůbec není špatné udělit si časový odstup od zveřejnění finálního resultátu. Na novou desku Sabbath jsem se tehdy těšil opravdu moc. Až tak, že jsem si nechal poslat z USA speciální "best buy" edici s bonusovou skladbou navíc, která na žádném z evropských vydání pravděpodobně nebyla. To aby mě snad něco neuniklo. Jedná se o skladbu Naiveté in Black a mimochodem za tu super edici vůbec nestojí.

Předrecenzenti zde tehdy po vydání alba přispěchali s velkým množstvím vesměs pozitivních hodnocení, snad pod dojmem čerstvé novinky. Nakonec jejich názory samozřejmě respektuji a chápu. Vše by se dalo shrnout slovy jako: legenda, klasika, rozlučka... Až potud je vše v pořádku. I já jsem toto album hodnotil nejvyšším počtem imaginárních hvězd, ale to ještě předtím, než jsem si ho vůbec a později i dobře poslechl. Postupem času moje nadšení opadalo a dnes mě třináctka přijde skoro jako podvod na příznivce kapely. Dobře, nebudu generalizovat a opravím se. Podvod na mě!

Legenda je na třináctce tak kompozičně bezradná, že prakticky jediné co kromě vzpomínek nabízí, je košík bezduchých, oposlouchaných a nostalgických riffů, které jsou navrch zvukově špatně (made in Rick Rubin) ošetřené. Album se mi poslední čas už vůbec nechce poslouchat. Sálá z něj tuna nostalgie, rutiny a toho, že přesně věděli, co mají pro spokojenost skalních fandů kapely udělat. Takovýmto Black Sabbath už prostě nevěřím.

Jednu hvězdu v hodnocení bych i přidal. Je tam přeci jen Ozzy, i když podává bezkrevný a unavený výkon. Ale tu hvězdu hned zase musím sebrat za to, že tam není Bill Ward. Ať už je to z jakéhokoli důvodu, nemůžu jeho nepřítomnost na finálním albu akceptovat - bez ohledu na slušný výkon námezdního bubeníka Brada Wilka.

Z pohledu kompletní tvorby Black Sabbath, musím zároveň upravit moje hodnocení předchozího studiového alba Forbidden, kterému jsem tehdy udělil jednu hvězdu a s odstupem let počet zvýšit na dvě. Protože tam tehdy byla alespoň snaha s kapelou ještě něco dělat a někam jít. Na albu 13 není prakticky nic a srovnávat jej s klasikou ze sedmdesátých let je podle mě myšlenka naprosto zcestná. S tímto albem by se Sabbath nestali slavnými v žádné éře jejich působení na hudební scéně.

Z působení Black Sabbath mám s odstupem mnoha let nejraději dobu od stejnojmenného alba po Never Say Die. To byla jejich pravá tvář. Právě toto období je dostalo tam, kde jsou až dodnes. Žádné jiné. Kompozičně na vysoké úrovni, dobré nápady a bezstarostný život mladých a řádně divokých rockerů. I alba Heaven and Hell a Mob Rules jsou dobrá, ale kapela je najednou jakoby ukázněná a profesionální. Údajně za to mohl Dio a nemám nic proti tomu. Na dalších albech se ale jedná o kapelu, která je už pevně v rukách Iommiho a tím je dán i její další směr. Původní parta se rozpadla a s ní i myšlenky a idea. Název Black Sabbath na těchto albech chápu více jako obchodní značku, než jako skutečnou kapelu tohoto názvu. K nahrávkám z tohoto období se také vracím asi nejméně, byť se mnohdy jedná o velmi kvalitní materiál.

Bez ohledu na "hvězdičky" ale Black Sabbath stále miluji a vždy budu jejich velký fanoušek. S touto kapelou prakticky už přes třicet let stárnu a tak to i zůstane. Nakonec i přes tuto nešťastnou třináctku.