horyna - @ 11.01.2018 | #

Americkou kapelu Blue Öyster Cult budu všemožně prosazovat i kdyby na chleba nebylo.
Tuhle památnou větu kdysi pronesl jeden můj známý, který nedal na ústřičky dopustit a byl takovým mým mentorem při seznamování s jejich tvorbou. Syrové začátky souboru pro mne nejsou ničím zvláštní, ale s albem Agents of Fortune je začínám plně akceptovat i já a až na nějaké vyjímky v osmdesátých letech je veskrze zbožňuji. Po Kansas jsou právě BÖC mou druhou nejoblíbenější věkově nejdéle sloužící zaoceánskou partičkou. Ani Styx, či Boston jim nesahají po kotníky.

Originalita si vždy razila cestu jejich muzikou zpříma a barevný kolorit napajcovaný v mnoha skladbách většiny alb je tou nejlepší vizitkou. Jejich bohužel už asi navždy poslední studiový počin Curse Of The Hidden Mirror je dnes více jak dekádu a půl starý a pořekadlo o zkušenosti a kvalitě vyspělých kmetů tu padne jako odrostlejší mimino na nočník.

Všech jedenáct kompozic je slastným hard rockovým balzámem pro otrávené slechy přebujelé moderní hudbou současnosti. BÖC tu ctí své kořeny v plném rozsahu. Rozstřelují jednu lepší melodii vedle druhé, často mění tempa, střídají nálady a podle druhu a atmosféry písně přizpůsobují vokální složku. Jemnější odstín do třetiny skladeb přimíchá Donald Roeser, se zbytkem se popere dominantnější Eric Bloom. Oba jsou úžasní a barevně zcela odlišní. Oba tvoří to gró hudby BÖC. Dnes nebudu posazovat žádnou skladbu nad ty ostatní, své favority bych sice našel, ale zrovna tahle deska je mi milá kompletně tak, jak ji americká pětice ukovala.

Každý máme ve sbírce své oblíbené černé koně. Jedním z hřebců ustájených v té mojí jsou právě Blue Öyster Cult. Sláva jejich jménu.

Voytus @ 12.01.2018 11:21:08 | #
Vždycky budu prosazovat hlavně ty první, syrové nahrávky. S tím, že za jejich vůbec nejlepší desku považuji Secret Treaties, kde je jedna hitovka za druhou. Nahrávky z 80. let znám jen z výběrovky Don't Fear the Reaper a nemám pocit, že bych o něco přicházel. Až s Heaven Forbid a recenzovaným albem to zase začalo za něco stát.

john l: Souhlas, Boston je možná prvotřídní pop, ale je to přeslazené až hrůza - pozdějc tak začali znít skoro všichni. Nedávno jsem zaslechl na Beatu jeden z pořadů, které dělá Dave Gore (hrozně mě baví jeho czenglish), ve kterém pouštěl všechno možné z 80. let a já měl dojem, že hraje pořád jedna skupina - někde na půli cesty mezi Boston a Def Leppard.