Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 22.06.2017

Když roku 1994 došly zprávy o výrazné kytarové obměně v řadách těchto thrashových nestorů zpoza oceánu, byla metalová veřejnost pořádně nervózní. Alex Skolnick je totiž stěží nahraditelný génius, na jehož až do jazzu sahajícího talentu stálo celé kytarové pojetí kapely. Ovšem génius byl i ten, kdo ho nahradil - extrémně metalový světoběžník James Murphy.

Titulní skladba zahřmí hned ocelově chladnými, jako hurikán se valícími riffy, podporovanými Tempestovou demoliční jízdou - první nováček v akci. Je tu patentní, natlakovaný Chuck Billy. Úvod v duchu běsů a temných démonů se spalujícími mezihrami, dočkáme se i sólíčka strunného novice.

Legions (In Hiding) je technickou riffovou hitparádou - rozpoutaný boj riffmistra Petersona a čerstvě zavánějících Murphyho ornamentů. Vše skvostně zasazeno do rytmicky orámovaného kovového hukotu.

Hail Mary je melodickým, typicky testamentovsky vedeným příbojem s neodolatelným refrénovým řevem Chucka Billyho. Ten chlapík by probudil i celý stadion, kdyby to šlo. Těžká houpačka, líznutá moderními proudy té doby.

Jednou z nejpůsobivějších balad nejen Testament, ale určitě i celého žánru, je Trail of Tears. Magická atmosféra dávno zapomenutých časů a skvostné představení krystalických tónů obou kytarových es. Chladivá, étericky vzduchem plující sóla se zaryla natrvalo do srdcí, ale i do kánonu žánru.

Shades of War je apokalyptickou řežbou, na pozadí Chuckova hromového řevu ale poznáváme melodické kytarové ornamenty. Thrashový kánon.

P.C. je další nekompromisní thrashovou sekanicí, jako by se v moderním hávu zjevila památná The Legacy, sedmero let předtím...

Dog Faced Gods pokračuje v těžkém thrashovém středu alba. Matematicky přesná intenzívní strojovna, poodhalující tajuplná zákoutí tvorby pozdějších šílenců jako SYL, Meshuggah, ale i Korn. Tlak a děsivá síla.

All I Could Bleed je taky kusem, kde si zrovna nezrelaxujete při večeři v rodinném kruhu. Technicky vedená exhibice s hřmotným Chuckovým hrdlem.

Instrumentálka Urutsukidoji je magickou, bizarní přehlídkou, ne náhodou čerpající názvem japonské inspirace. Dokonale se tu vyřádí za čtyřmi dráty Greg Christian, jsou tu zapojeny obskurní samply a úchylné hlasové ústřižky, ale i industriálně chladivá sóla.

Chasing Fear je moderně skákající metalovým hřmotem, skládajícím poklonu bližším a vzdálenějším sousedům metalovým - Machine Head, Panteře nebo Slayer. Opět skvělá Christianova basová střelba, jeho rytmický kolega Tempesta demoluje vše v dohledu. Nakonec velebné sólo.

Přichází Ride, suchopárné a děsivé riffové bičování, rozostřený, apokalyptický zvukový příboj a děsivá rytmická palba.

Po plnokrevné hostině musí přijít krásně melodicky vyvedená a oběma kytaristy skvostně otesaná, posmutnělá instrumentálka Last Call, mířící do závěru.

Album je Wagenerem posunuto do tenčího, šťavnatějšího zvuku, který popřál prostoru oběma personám za kytarovými monstry. Thrash byl ale vypuštěn řádsky a album vkusně reagovalo i na moderní trendy, které se valily všude kolem. Hrdá a čestná čtyřka.