Reakce na recenzi:

Petr Gerneš - @ 13.07.2013

Dagmar Andrtovou-Voňkovou považuji za jednu z největších osobností naší hudby 20. a počátku 21. století vůbec. Jedná se o velice talentovanou instrumentalistku, zvládající svůj nástroj na mimořádně vysoké technické úrovni, výbornou zpěvačku, nedisponující sice příliš čistým hlasem, což ovšem dohání suverenitou svého projevu a neskutečným feelingem, zdatnou komponistku, která dokáže pracovat s opravdu náročnými formami s neslýchanou elegancí a skutečným umem, a také velice nadanou textařku, která si dokáže velmi dobře osvojit jakoukoliv formu a vytvořit velice povedený text, po stránce kvalitativní srovnatelný s těmi, které ji při psaní inspirovaly.
Po textové stránce je podle mne nejvíce inspirována starými českými a moravskými (možná částečně i slovenskými, jež jsou příbuzné) lidovými baladami. Hojně užívá asonanci, starou symboliku, a taktéž určité odkazy na pověsti z této kulturní oblasti. Po stránce hudební je ovšem její tvorba podle mne prostým melodiím např. ze Sušilovy sbírky hodně vzdálená. Její přesné zařazení či zaškatulkování není prakticky možné, každá je pro ni moc těsná. Je sice možné mluvit zde o folku, ale rozhodně se zde nejedná o takovéto dylanovské písničkářství, s blues a s podobnými formami se zde pracuje naprosto minimálně, neřku-li vůbec (krom snad VYHOZENÝHO BLUES), naopak celá její tvorba je prosáklá folklorními vlivy hodně exotickými, já osobně z toho cítím hodně Kavkaz a Sibiř (budiž důkazem její perfektní hra na brumli), v některých případech dokonce i Indii (inspirace se podle mne nevylučuje, u Supraphonu v sedmdesátých letech 20. stol. vychází trojalbum s příznačným názvem Hudba Indie, obsahující nahrávky tradiční i náboženské hudby z této oblasti, které tam na počátku padesátých let téhož stol. pořídil věhlasný francouzský indolog Alain Daniélou, a které uspořádal český skladatel Zdeněk Zahradník. Co myslíte vy?). Každopádně je to výborná, progresivní hudba, která se na tento portál určitě skvěle hodí, podle mne stejně jako třeba King Crimson nebo Blue Effect.
Toto mé tvrzení dokazuje hned první album této velmi význačné osobnosti naší hudby, které vyšlo prakticky patnáct let po začátku její hudební kariéry, kdy zarazila do židlí svou skladbou s názvem ,,Pastýřka" porotu celostátní soutěže folkových písní. Představuje ji jako vyzrálou umělkyni, která vskutku mistrovsky ovládá svůj nástroj, takže s ním může beze strachu z jakéhokoliv pochybení.
Desku otevírá píseň
EJ, PO POLI JSEM CHODILA.

Přenoska se svojí typickou jemnou elegancí spočine v drážce staré vinylové desky a z reproduktoru jak z velkého černého neznáma kosmu počnou linouti tiché, nejasné zvuky kytary, které postupně nabudou na síle, a my máme možnost sledovat vcelku jednoduchou harmonickou linku, pulzující ve vcelku rychlém tempu, která hodně navozuje dojem jakéhosi běhu. Přízračná monotónnost tohoto podkladu mi tak trochu připomíná jihoindickou hudbu (nebýt té rychlosti). Do tohoto vařícího kotle však přibývá další substance, až flétnově znějící vokál (nevíte, jak to ta ženská dělá?!) velké Dáši, rozvíjející v sopránových oktávách spíše slovansky znějící melodii, v níž ovšem cítím jakousi kavkazskost. Po této krátké předehře Voňková přechází opět do svých přirozených výšek, tj. altových, a tímto předkládá formálně jednoduchý, ale velice působivý abstraktní text plný zajímavých obrazů a obratů (pole - zelený strom - zelené jablko - červené jablko), perfektně souznící s hypnotickým doprovodem, a vytvářející s ním celek působící skoro až mystickým dojmem.

Jemné kytarové vybrnkávání zahájí další věc,
LIPEČKU.
Tato skladba je vskutku výtečný dramaturgický tah. Po vařícím čarodějnickém kotli otevíracím tu máme náhle spíše komorní kompozici, jejíž text ovšem není o nic slabší než té předchozí. Je sice poněkud méně abstraktní a pracuje již s poněkud konkrétnějšími symboly (mně osobně tak trochu připomíná texty balad ze sbírky Františka Sušila), což mu ovšem v ničem neubírá. Jak je vidět, Voňkové nedělá problém měnit formy a výrazové prostředky. Tato věc je důkazem tvárnosti jejího ducha.

V POLI STOJÍ TRNINA
je po textové stránce snad ještě blíž Sušilovi než ta předchozí. Smutná romantická báseň o neštěstí vdovy, kterou po letech dostihl její přečin proti Božímu zákonu (moje vysvětlení nemusí býti totožné s vaším!) je podkresleno rychlými kytarovými běhy, evokujícími řeku Dunaj, o níž se v ní mluví.


POHANSKÝ SVÁTEK zahájí razantní, velmi slavnostně znějící údery do kytary, které přejdou v divokou skladbu, jejíž hudební podklad opět skvěle koresponduje se zajímavým textem, který svébytným způsobem nahlíží na náš lidový zvyk, který přetrval z pohanských časů a v různých formách ještě v některých oblastech podle všeho přežívá dodnes, tj. ,,vynášení smrti" (tuším, že tento obřad dobře, takže jej nemusím popisovat!) Voňková text přednáší apelativním, jásavým tónem, který v sobě skrývá jakýsi tajemný děs. Pod tím drnčí kytara, a já žasnu, že to někdo srovnává s KTO!


Otočíme desku

a přiběhnou
CHLAPCI NA TOM HORNÍM KOPCI, skladba, kterou má Voňková na repertoáru od roku 1977. Epická kytara tvoří velice solidní podklad pro hlas Voňkové, který zde zesílí až do neuvěřitelných poloh, aby z nezvyklého úhlu pohledu líčí závěrečnou část Jánošíkova příběhu.


EJ, SLUNÍČKO, VSTAŇ UŽ se po textové stránce vrací zpět k prastaré symbolice a k abstraktní formě. Pohanství ve formě klanění se slunci kontrastuje s křest´anskými verši o Pánu, což Voňková ještě podtrhuje změnami v hlase, které doprovází nesmírně komplikovaným doprovodem, na který by si snad netroufl ani Robert Fripp!


Se SKÁLOU ovšem frippárny končí, Voňková vezme do ruky smyčec a jen za pomoci této pomůcky, kterou využívají spíš houslisté, kterou hraje na kytaru, a pomocí svého perfektního speciálního zesilovače, vytváří plochy, které zní, jako kdyby je nahrál obří symfonický orchestr. Nad tímto se vznáší její vokál, zpívající v poněkud vyšší poloze text plný zneklidňujících obrazů ohně, skal a pekla. Opravdu obdivuhodný kousek.

Na závěr vezme do ruky Voňková prazvláštní flétnu, zvanou CIKÁNSKÁ KONCOVKA, a vytvoří na ní prazvláštní preludium, které na první poslech působí poněkud vycpávkovitě, ale tvoří vlastně výtečné postludium pro celou tuhle desku.


Výtečné hudební dobrodružství končí, a já vskutku nevycházím z údivu. Tohle že stvořila jedna jediná žena s akustickou kytarou? Jen jedna jediná křehká žena? To je zázrak! Skutečný zázrak naší moderní hudby, který si nejen zaslouží všech pět hvězdiček, ale také být na těchto stránkách a být zde recenzován!