Reakce na recenzi:

horyna - @ 09.03.2017

Kotzenovu kariéru sleduji sice jen sporadicky, ale už od jeho prvních zajímavých angažmá se mu věnuji se zvědavostí a nadšením. Už v glamových Poison předvedl velkou kvalitu, kapelu nasměroval do bluesových vod a pozvedl o dva instrumentální levely vzhůru. Nástup do gilbertovských Mr. Big rozhodně nebyl jednoduchý, uchytit se po takto výrazné osobnosti chtělo nejen um (kterého tento kytarista má jistě dostatečné množství), ale i odvahu a schopnost přizpůsobit se. Do rozjetého vlaku "pana velkého" zapadl výborně a obě desky, na kterých se podílel, pokračují směrem, který pánové v čele s Paulem už dávno vytyčili. Ovšem nejvíce svůj poteciál využije a dokáže uplatnit ve svých sólových pracech, které mu dávají dostetek příležitosti kreativně odhodit stylové řetězy, podmaňující si tvarová hudební uskupení, a moci vyrukovat se svobodnou mjůzik.

Svižný rokec odpichne rychlá kytarová jízda skladbou 24 Hours. Začátek nebývale elektrizující. Ve dvojce Help me se zpomalí, čímž vynikne Ritchieho kytarové vyšívání na pozadí funky rytmů. Jeho hlasové kreace se přitom pnou vzhůru, kytarista šplhá do výšek podporován tučnou basovou stopou. Dlouhatánské kypré sólo dělí skladbu vejpůl a na jeho konci můžeme opět nasednou do nablýskaného funky auťáku.

Fusion, kytarové lahůdky, zemité bicí a opět famózní Ritchieho basa (většinu nástrojů si chlapec nahrává sám) určují jazzový charakter písně Oh My God, podepřené další vytříbenou vokální melodií. Love Is Blind naproti tomu čerpá z country, ale Ritchieho výrazové prostředky ho taví v poutavé rockové blues drsnějšího střihu.

Stejně jako deska předchozí i tato ve svém závěru výrazně zpomalí, s procítěným kytarovým sólem přichází překrásná balada I Don't Know Why, následovaná plynule navazující Tell Me That It's Easy, kterou zdobí nablýskané sborové vokály.

Krytalicky čistý zvuk, syrový a mrazivý zároveň, a kila vzrušujících melodií, ze kterých Ritchie staví své vzdušné písňové zámky, to je album 24 Hours. 4,5*