Reakce na recenzi:

catcher - @ 02.12.2015

Adventní příběh s duchy (The Ghost Story)

Je první adventní neděle nadcházejících zimních svátků, studené bezvětrné odpoledne, už se smráká. Vracím se z tichého, jehličím a tlejícím listím vonícího lesa, s prázdným pytlem od kaštanů, které už jsou vysypány tam, kde je teď ocení. Pod stromy už je pořádná tma, jdu po paměti, ale už jsem venku na setmělé louce spoře ozářené srpkem nastupujícího měsíce. Pode mnou se mezi poli, lemována remízkami uschlých keřů, vine známá pěšina dolů do vesnice. Je už docela chladno a vidina grogu u hořícího krbu pohání moje kroky… Chodím tudy poměrně často, takže tu znám každý kámen. Ale přece… shlukem osaměle stojících modřínů před obvykle prázdnou loukou prostupuje světlo, které nedokážu identifikovat. Vycházím ze zákrutu cesty a otvírá se mi nečekaný pohled na pro mě neznámou, středně velkou stavbu pozdně gotického slohu, která jako by tady stála věky, a přece ji vidím poprvé. Vypadá jako nějaká fara, ale kostel je přece na druhé straně údolí…
Není to ale žádný Dům Usherů, všude se v něm svítí a uvnitř i před velkými, dokořán otevřenými dveřmi, panuje čilý ruch. Přicházím blíž a najednou všechno to štěbetání a hemžení utichne, načež se z nitra domu začnou linout první tóny sborového zpěvu. Gregoriánský chorál ? Tak tam se musím podívat, snad mne nevyženou… Než dojdu ke vchodu, zaznamenávám změnu struktury harmonie, připomíná mi to teď něco jiného, a ještě oblíbenějšího… Postavy ve dveřích se přede mnou rozestupují, jako by mne zvaly dovnitř. Vstupuji do nasvíceného interiéru a lehce oslepen tou změnou mžourám na uprostřed velké místnosti stojící postavy zpěváků v šatech jako z viktoriánské Anglie.

GK Contramundum

Takže něco na způsob scholy gregorianis ? Zpěv á capella zní nádherně, ovšem poměrně záhy končí, vokalisté berou do rukou nástroje, místo očekávaných louten a harf je to „jen“ obyčejná elektronika.

Awaiting the Call

Nicméně už první tóny svižné melodie v progresivním duchu, téměř s nádechem fusion, mě okouzlují a já se nechávám unášet střídáním nálad a struktur, oceňuji patinu zvuku, vracející mne ve vzpomínkách do starých časů artrocku. Vrstvené plochy kláves, výrazný tep basy, ornamenty kytar a decentní rytmika ve středním tempu náhle přechází do jemného dialogu dvou akustických kytar a po chvíli se opět rozjíždí v plném zvuku dvojích kláves a elektrických kytar vyúsťujícím v postupné gradaci do závěru skladby, jejíž jakoby předčasný fadeout naznačuje, že by se takto dalo déle… Zatímco se opájím poslechem, snažím se trochu vnímat i okolí a mezi ostatními přítomnými posluchači jako bych zahlédl Allana Holdswortha a Breta Kulla… nebo se mi to jen zdálo ?

Parenting Parents

Ihned po této svižné jízdě světla v sále sjedou do tlumeného pološera, ve kterém registruji množství hořících svící kolem zdí, navozující komornější atmosféru. Pozoruji mihotavé stíny na klenutém stropě a nechávám se unášet křehkým, hladivým komorním zpěvem s téměř pastorálním nádechem zpět v čase, kdy ještě duch nebyl tak válcován hmotou a technologie byla jen zanedbatelným doplňkem invence. V druhé části skladby se melodie zavlní v krátkém forte kláves a doprovodných vokálů zpět k dojemné kráse subtilního zpěvu, spíše deklamace, v jemném podání spíše vypravěče, než zpěváka. Nádhera…

Utter Once Her Name

Následující kousek má v úvodu až renesanční nádech, přidané klávesy jej nijak zvlášť neodvádějí od tématu, klid a smíření jsou prodchnuty celým snímkem. Stoptime ve střední části umožní krátkou přírodní vsuvku (Night Owl) a opět je tady minstrel se svou loutnou…
Krása a stoičnost, až jakási meditativnost skladby vede mé vnímání nahoru, jakoby mimo prostor a já s překvapením cítím, že jsem unášen jakousi neznámou silou pryč z toho zvláštního domu… vznáším se nad setmělou krajinou jako paraglidista, neslyšně míjím vesnice a města pod sebou, a stále za zvuku skladby sleduji teplé světlo domů, kouřící komíny, plácky a náměstíčka, kde se to v tento adventní den hemží jako na obrazech Pietera Brueghela. Rychlost letu stoupá, už nestačím vnímat okolí, až se najednou země rychle přibližuje, okraj pevniny, lemovaný temným oceánem. Jsem zase zpátky na zemi, někde ve starobylém přístavním městě jakoby střihem přenesený o nějakých 300 let zpátky. Kolem staré měšťanské domy s komíny v bočních zdech, s hrázděnými vstupy.
Dav mě unáší po kamenné dlažbě široké ulice někam ke zvuku rozložených akordů akustické kytary. Na rohu ulice se nad ní sklání postava v černém, dlouhé hladké vlasy jí zahalují tvář a splývají až ke strunám. Vedle ní stojí mladíček sotva odrostlý pubertě, ale hrdě svírající elektrickou kytaru, která začíná do akustického zvuku vplétat svoje ornamenty. Posunujeme se blíž a mne najednou začíná ovládat pocit dejá-vu a tváře kolem mne se začínají rozjasňovat.

Remembering When

Vzpomínám kdy jsem už tuhle hudbu slyšel. Sedící postava zvedne na okamžik hlavu - vždyť je to Pekka Pohjola ! A ten klučina vedle nemůže být nikdo jiný, než Mike Oldfield… Rozhlédnu se kolem sebe a najednou si vybavuji, že je přece všechny znám… a tak mne už nepřekvapuje, že vedle mne stojí Graeme Taylor s Davidem Oberlé, támhle zase vidím Pye Hastingse, jak zrovna připaluje dýmku Andy Latimerovi. Steve Hillage jim zrovna něco zaujatě sděluje. O kousek dál Annie Haslam, Sandy Denny a Maddy Pryor obklopují o dvě hlavy vyššího Chrise Squire a něčím žertovným si ho dobírají. Samí staří známí, kam se podívám… Nechám se s důvěrou vést davem dál, za rohem se ulice prudce svažuje a do tváře mi dýchne studený, slanou vlhkostí prosycený vzduch. Ucítím ruku na svém rameni, někdo mě jemně směřuje ke vchodu do domu s velkým vývěsním štítem, který právě míjíme. Otočím se na něj – ale to je Kerry Minear… a už spolu vstupujeme do rušné, zcela zaplněné hospody, kde ryk přítomných pomalu utichá v očekávání nějaké produkce.

Ramblin‘ Sailor

A taky že jo - přišli jsme akorát. Na pódiu u protější zdi se začínají míhat postavy a rozjíždí se jurodivá keltská melodie do které se po chvíli přidává sólový hlas následovaný doprovody ve známé vokální struktuře … další příchozí mne posunou blíže k pódiu. Ohlížím se kdo mě to strká - bratři Shulmanové, a podle jejich úsměvu se zdá, že se jim kapela líbí taky… Do závěru první části se vpletl řev od stolu v levém rohu : Third Hoorah ! Jsou to nějací rozjaření zarostlí týpci v dlouhých mantlech, ten největší divous se zrovna otáčí k výčepu - nojo, Ian Anderson, ten aby tu chyběl. Hudebníci na pódiu to překlápí do pomalejšího, zato pompéznějšího tempa. Už mě nemůže překvapit, že v téhle středověké hospodě najednou poslouchám elektrické nástroje, vrstvení kláves a kytar pomalu graduje v opakujících se motivech, nechávám se hudbou unášet, oči pomalu bloudí po sále… hned u dveří u dlouhého dubového stolu sedí u přerušené hry v karty Tony Banks, Rick Wakeman, Gary Brooker a Keith Emerson, asi parta varhaníků z místní katedrály, a visí očima na svých druzích na pódiu. Támhle zase stojí v zamyšlení Dave Gilmour s vlasy na ramena, lehkým strništěm a plnými rty, toho už bych dnes skoro nepoznal . Zaujat melodickou linkou vrstvených kytar, ramenem opřen o Steva Howe, něco mu tiše sděluje. Až prudká změna tempa skladby mě vytrhuje od pozorování okolí, nastupuje opět „keltský“ motiv, zakončený slokou, kterou řve s muzikanty celá hospoda. Následuje další část plnokrevného artrocku… v té skladbě je všechno… Podle repeticí tématu, které jsem dnes již zaslechl, usuzuji že se blíží finále. Pompézní vrstvení kláves a kytar (Awaken !) je náhle utnuto žertovnou zkratkou keltských šumařů… Tak to byla síla…
Fousatý vlasáč, brýle se silnými obroučkami, mi naznačuje že je nejvyšší čas, hraje se i jinde. Jdu teda s ním, proč ne. Vycházíme z hospody a až na ulici mi docvakne, že je to Steve Hackett… Po nedlouhé cestě dolů k přístavu, se přidáváme do proudu, směřujícího po širokých schodech k portálu chrámu, odkud se line krásný liturgický nápěv, doprovázený zvuky kláves a melancholickými kytarovými výšivkami.

Your Healing Hand

Klidná, velebná melodie, hladící duši přítomných jako ruka nejvyššího stoupá spolu s dechem do gotického klenutí chrámového stropu. Po fadeoutu, kdy jsou všichni přítomni pohrouženi do vlastních tichých myšlenek, proříznou velebné ticho chrámu fanfáry kláves, uvozujících motiv závěru adventního večera.

Firmus Finale

Do melodie výrazně vstupuje elektrická kytara, rytmus tepe a rychlé změny klávesových rejstříků už nestačím sledovat. Je to jako Tanec na sopce. Steve vedle mě má zamlžené brýle. Vlevo vepředu vidím Howa s Emersonem, ty už jsem dnes potkal… Radostné tóny klávesových fanfár končí tuto nečekaně dynamickou skladbu.
Jsem opět vytažen z tohoto nečekaného přistání a tak nějak cítím, že to je cesta zpátky.

Rear View Window

Za zvuku kratší skladby zhruba v duchu těch předchozích se ocitám zpět ve výchozím bodě, zrovna včas na varhanní intro.

Alison Waits - A Ghost Story

Už se moc nerozhlížím, raději vstřebávám hudbu, dokud hraje. Komornost je vystřídána artrockovým drivem s opravdu plným zvukem. Střední tempo nijak neruší celkové vyznění večera, vícehlasy a vrstvené kytary zahušťují zvuk a dynamika snímku opatrně probouzí zklidněné duše. Zpěv je nicméně stále mírný, konejšivý, žádné exhibice a pózy. Stoptime v závěru se vstupem zvuku kostelních varhan a střídání elektrického a akustického zvuku kytar vede snímek k pohodovému ukončení.
Po chvíli ticha začnu vnímat rozostřující se kontury okolí, hudebníci, publikum, i dům mizí jako v mlze a místo hudby teď slyším jen tiché šumění větru v korunách stromů blízkého lesa. Pohled do údolí mě ujistí, že jsem na správném místě, za pár minut budu doma… Cestou se ještě ohlédnu, siluety domu zmizely s hudbou. Byl to tedy večer s duchy… s těmi dosud žijícími, i těmi z druhého břehu. Všichni dohromady se mi v průběhu poslechu vybavili jako předchůdci a zdroj inspirace této kapely.
Sestupuji polní cestou do vesnice, les je za mnou, míjím už jen osamělé stromy. Před jedním statným bukem se ještě zastavuji a hlavou mi prolétne podobenství tohoto majestátního stromu s hudbou, kterou jsem právě poslouchal. Kořeny sahají hluboko do země, byly tady dřív než já, který teď mohu obdivovat krásu jeho koruny. Stejně jako hudba této kapely s mnohoznačným názvem, vyrostlá z kořenů jejich předchůdců, pevně zachycených v informačním poli minulých věků, bude tvořit oporu pro své následovníky.
Po tak nečekaném zážitku, již doma, vystaven teplu hořícího krbu, ještě jednou vzpomenu na „duchy“, a inspirován dnešním poslechem, přejíždím prstem hřbety starých vinylových relikvií a téměř bez váhání vybírám tři alba, kterými dnešní večer ukončím
Hergest Ridge
Keesojen Lehto
Midnight Mushrumps