Reakce na recenzi:

Cossack - @ 28.12.2013

Už za 3 dny skončí rok 2013, který byl, podobně jako ten loňský či předloňský, velice štědrý na nové a kvalitní nahrávky mladších i starších spolků, hrajících nejrůznější hudební styly.
Velmi mě těší, že si v takové silné konkurenci dokázaly své „místo na výsluní” obhájit rovněž „žijící legendy”, kterým přece jen už může snáze docházet dech. Letos se to, podle mého, nejlépe podařilo „klasikům” BLACK SABBATH a MOTÖRHEAD.

Lemmy, jenž na Štědrý den oslavil osmašedesátiny, na sobě asi nechtěl věk dát znát, a proto se svými dvěma kumpány připravil excelentní nálož, která se po explozi v sluchovém aparátu sama vystřelila do nejvyšších míst mého motörového žebříčku, po bok nesmrtelných Overkill s Ace Of Spades, nedoceněné Another Perfect Day a parádní 1916, před brutální Sacrifice, skvělou Overnight Sensation i podařenou Inferno.

Vynikající úvod zařídí úderná a energická Heartbreaker – píseň s takovým názvem si opravdu nikdo nemůže dovolit udělat slabou…
S nezmenšenou silou se jede dál v parádní Coup De Grace.
Přichází první vydechnutí a zároveň s ním jeden z vrcholů alba… Lost Woman Blues je syrové a drsné blues, které se muselo stát mou nejoblíbenější věcí na desce (už jen pro to „blues” v názvu)…
Lemmy kdysi řekl něco v tom smyslu, že Motörhead hrají vlastně blues, jenom o trochu rychleji, než je obvyklé, takže ho tam (kromě nich) nikdo neslyší… V Lost Woman Blues to ale určitě neplatí.
V jeho závěru dojde k mírnému zrychlení, asi aby následující kvapík End Of Time, s neuvěřitelně povedeným basovým riffem, nebyl zas až takovým šokem.
A rychlost neklesá, stejně tak kvalita; typičtější motörárna Do You Believe sice nepřekvapí tolik, jako předchůdce, ale jistě potěší.
V nedávném rozhovoru se Lemmy zmínil, jak je pro něj po těch letech stále obtížnější napsat rychlou skladbu, aby se neopakoval. Naštěstí se mu to zatím vždycky podařilo víceméně úspěšně uhlídat.
Death Machine to dál hrne, možná v nepatrně volnějším tempu, o to však hutněji a se silou buldozeru…
Závěr první strany desky patří pomalé a temné zádumčivosti, nádherné Dust And Glass. I jen díky ní by si album zasloužilo nejvyšší hodnocení, ale jak vyplynulo z předešlých řádek, není tu osamoceným skvostem.

Rovněž sedmero skladeb na straně B je parádní…
Svižná Going To Mexico jasně ukáže, že o nějaké únavě nemůže být řeč.
Následuje valivější Silence When You Speak To Me; mimochodem, moc hezká věta pro všechny příslušnice „něžného pohlaví”…
Ani další „klasický rokec” Crying Shame neklesne k průměru, i když má v přebohaté diskografii skupiny jistě spoustu konkurentů; určitě „hanbou brečet” nemusí…
Opět se malinko zrychlí a Queen Of The Damned rozkývá hlavu a rozhoupe celé tělo.
Zostra pokračuje pěkně nabroušená píseň Knife, jasně potvrzující, že motörové trio zkrátka pod určitou hranici klesnout nemůže; a ta hranice je zatraceně vysoko nad průměrem…
Předposlední Keep Your Powder Dry s riffem à la AC/DC je skvělá, Lemmyho chraplák nemá chybu (ostatně jako v žádné skladbě na albu).
A je tady finiš… Závěrečný sprint, jménem Paralyzed, doslova vžene do cíle, a aby člověk přežil ten šok, musí si znovu pustit Aftershock.

Excelentní nahrávka, nejlepší od „MOTÖRŮ” v tomto miléniu, nic než maximum nelze dát.