Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 03.12.2013

„Good evening once again...“, recenzi otevírám slovy introdukce úvodní skladby Ace a, veřte nebo ne, má to dokonce i své opodstatnění. A sice, že se mi tato slova po několikátém poslechu vryla do paměti tak, že bych si bez nich tuto desku nedovedla představit. Inu, aby vám to dávalo smysl, dnes se vám pokusím v co největší stručnosti přiblížit album Reaching Places High Above slovenské progrockové formace Persona Grata. Zde na fóru jde o seskupení poměrně známé, takže předpokládám, že nikdo nebude nijak zvlášť překvapen až nezdravým počtem superlativů užitých k popisu této konkrétní nahrávky.

Hned zkraje musím říct, že mne toto album neskutečně překvapilo množstvím nápadů, které ukrývá. Třeba taková skladba Venice je velmi pěkným příkladem kreativního užití vlastního instrumentálního umu. Adam Kuruc, velmi výrazná osoba v sestavě Persona Grata, jistě nezapře inspiraci v tvorbě jejich de facto slovenských předchůdců Collegium Musicum. Není se však čemu divit, Collegium Musicum byli bezpochyby jednou z kapel na našem území nejvýznačnějších a svým významem dost možná přesahujících i taková jména jako Flamengo či Blue Effect, ačkoli to samozřejmě nelze tak jednoduše zobecnit – každá z těchto kapel vytvářela bohatou a přebujelou mozaiku zdejší „zpola alternativní“ scény. Ale přestože je toto album očividně v základu progrockové, můžeme zde najít i obrovské množství metalových momentů, které do koncepce alba neobyčejně dobře zapadají. Skladba Orient Express je toho výborným příkladem. To je skladba, kde se prolíná až neskutečné množství vlivů – od dálnovýchodní melodiky (toto krásné spojení jsem si vypůjčila od kapely Cruel) až po „tullovsky“ flétnou nasáklé progrockové pasáže. Již zmiňovaná skladba Venice, která po Expressu následuje, nám pak dá vzpomenout na cembalové skladbičky z období baroka. A zde opravdu musím smeknout před skladatelskými schopnostmi Persony Graty. Není mi známo, kdo je autorem této skladby, nicméně se jedná o velmi podařený odkaz na také již zmíněného Vargu. Zde se pak nabízí otázka, jestli se nejedná o nějakou „výpůjčku“, jako tomu bylo třeba u notoricky známé skladby Hommage à Johann Sebastian Bach Collegia Musica. Berte to samozřejmě trochu s nadsázkou – je mi naprosto jasné, že se jedná o čistě autorské dílo.
Co se týče mých osobních preferencí, nejbližší je mi v pořadí druhá skladba, Edge of Insanity, a poslední kompozice na albu, čtrnáctiminutová I Am You. Jedná se o skladby nejdelší a dovolím si tvrdit, že i skladatelsky nejdotaženější. Edge of Insanity vyniká zejména pozitivně laděnou flétnovou linkou, která se krásně doplňuje se stopami akustické kytary a charakteristickým hlasem Martina Stavrovského. Myslím si, že i tato poloha kapele sluší. Zprvu pomalejší kompozice, která vás strhne na vlnu naprosté pohody. Poté jsme však svědky několika zvratů, kde nám Persona Grata opět ukáže, že umí i „přitvrdit“ (a také že má pravděpodobně v oblibě americké Dream Theater). V Edge of Insanity se naplno využije potenciál všech instrumentalistů. Klasický příklad novodobého progresivního rocku/metalu. Rozhodně má co nabídnout, takže pokud tuto formaci neznáte, tuto skladbu doporučuji vyzkoušet jako první.
Co se týče druhé mnou doporučované skladby I Am You, tam si přijdou na své milovníci kapel hojně využívajících různorodé atmosféry a nálady. Jako nejlepší příměr mě napadají britští Haken, kteří jsou svým zaměřením slovenské Personě skutečně velice blízcí. I Am You je kompozice od ostatních svým způsobem odlišná, dalo by se říci, že se od nich snad až vydělila. Jedná se o skladbu svým rozsahem až epickou, která se ve svém konci přetransformuje v regulérní metalovou záležitost. Rozhodně potěší nejednoho fanouška Dream Theater.

Přestože je mé stanovisko už dostatečně jasné z předchozích řádků, stejně bych ráda své dojmy ještě trochu přehledněji shrnula.
Album je to na naše (rozuměj české a slovenské) poměry vysoce nadprůměrné, a bezesporu je vysoce nadprůměrné také v jakémsi globálnějším měřítku, což dokazují recenze některých etablovaných zahraničních serverů. Co bych mu však přeci jen vytkla, je mírně slyšitelná prvoplánovost, kterou jsem z některých skladeb cítila, a evidentně také orientace na jistý okruh zakořeněných fanoušků Dream Theater. Ano, v hudbě seskupení Persona Grata jsou cítit rozličné vlivy od Yes až po Tool, nicméně pořád se staví do role kapely, jejíž hudební názory se některým (mě nevyjímaje) mohou zdát nekonzistentní. Jednou skladba více než originální, s čitelným vlastním rukopisem, podruhé skladba okatě inspirovaná jejich vzory. Tolik pro pochopení mého hodnocení. Mé konečně hodnocení však vzešlo zejména z faktu, že se skupina v tomto ohledu „polepšila“ a na své připravované album se chystá umístit – pokud jsou mé informace správné – skladbu Forevermore, která jasně dokazuje, že se kapela vyvíjí směrem mírně odlišným, mně osobně ale velmi sympatickým. Proto jsem se rozhodla, že je dobré si pro nové album nechat ještě rezervu. Koneckonců, ty čtyři hvězdy mi připadají naprosto adekvátní.
Ale kdo ví, třeba kdyby se onehdy Persona Grata rozhodla pro zpěv ve své mateřštině, možná by už i deska Reaching Places High Above dosáhla na plný počet.