Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 18.11.2013

Řeknu vám, je skutečně až divné, s jakou rychlostí se můžou měnit, formovat a hlavně transformovat naše názory. Třeba takové album Adrift (Ten Years Before Scardanelli) francouzských Demian Clav pro mě zprvopočátku představovalo onu známou kouli na noze, jež za sebou tahají vězni a omezuje je v jakékoliv jiné činnosti, zkrátka pro mě představovalo něco, co musím naposlouchávat čistě z jakési povinnosti. Nakonec jsem ale ráda, že jsem tento počin úplně nezavrhla. Jak přibývaly poslechy, přibývaly i mé sympatie stran tohoto koncepčního alba. Od doby, kdy se mi tajemně vypadající CD s minimalisticky stylizovaným artworkem, který prakticky ani artworkem není, a jednoduchým názvem Adrift dostalo do rukou, uběhlo už dobrých pár měsíců. Nyní však mohu konečně říci, že jsem objevila krásu tohoto dílka. Právě teď na mě působí dojmem strhujícího a poutavého příběhu, který ve své podstatě ani nemůže mít konec, jasné rozuzlení.

Přiznám se, že jsem nedokázala zjistit, o čem celé album vlastně pojednává. Samozřejmě, název by mohl být při tomto pátrání mírně nápomocný, nicméně si myslím, že to není až tak jednoduché a – co je hlavní – není to pro mě v tuto chvíli nikterak důležité. Texty nejsou dohledatelné (CD nemá booklet, kde by mohly být sepsány), takže já s mými odposlouchávacími znalostmi-neznalostmi nemám jaksi ucelenou představu o tom, jaký mají význam. O francouzštině, která album často také obohacuje ve formě monologů, anebo poezie, chcete-li, ani nemluvě. Každopádně musím ocenit snahy umělců ze seskupení Demian Clav zařadit na album i francouzský jazyk. Jistě je to složka originální, kterou bych se, leč jí nejsem schopná porozumět, nezdráhala vyzdvihnout.

Co se týče jednotlivých skladeb, nejvíce mne zaujala úvodní Fall, která nádherně předznamenává náladu celého alba. Pestré a neobvyklé nástrojové obsazení, kterému jasně vévodí piano a cello, považuji za jednoznačný plus. A právě ve Fall se ukáží všechny krásné polohy a souzvuky, jakých lze s těmito nástroji dosáhnout. Nezajímavé ale není ani to, že atmosféru v této skladbě dobarvuje třeba i takový šum moře. Nicméně to vůbec nejuhrančivější na této skladbě je způsob, jakým Demian Clavreul – po kterém se kapela pojmenovala – prezentuje text a jakým způsobem dosáhne jednotlivých nálad. Můžeme slyšet šepot, v jedné části pak dokonce i křik, ale hlavně hlavně ta naléhavost v jeho hlase dokáže v člověku vyvolat ono specifické souznění s hudbou. Abych to tak nějak zjednodušila, Demian Clavreul zde působí jako regulérní emocionální kazatel.
Dalším výrazným kouskem, který by byla obrovská škoda opomenout, je čtvrtá skladba na albu, Edelweiss Flight. Klasické perkusní nástroje, jejichž zvuk byl, předpokládám, simulován klávesami, vkusně dobarvují smyčce často se naklánějící k jednoduché, ale účinné a prověřené pizzicatové poloze. Demianův hlas tentokrát v jemnějších sférách nabízí trochu „odpočinku“ od náročnějších skladeb. To, myslím si, člověk po prvních třech kouscích uvítá.
Taková Living Sculpture je pak naprosto učebnicovým příkladem krásné postupné gradace. Vcelku jednoduchá struktura skladby dává posluchači nahlédnout do světa čiré a nenáročné hudby – přesto však hudby svým způsobem geniální.
V sedmé All Night Party už jsou party provázanější a vrstvenější, s výraznými smyčcovými nástroji a krásně slyšitelnou baskytarou. Společně s Fall má nejoblíbenější část alba. Vždy, když skladba graduje a začíná znít mohutné „Adrift“, mám chuť se k Demianovi připojit a naprázdno zpívat do okolí. All Night Party ale rozhodně není žádná laciná hymnická odrhovačka, je to progresivní a těžko stravitelná skladba plná zvratů a překvapení. Pokud tedy chcete z alba „ochutnat“ jen nějakou jeho část, sáhněte po této skladbičce. Naléhavost v hlase Demiana Clavreula a vkusné kytarové vyhrávky mě s každým poslechem baví stále víc a víc.
Na All Night Party samozřejmě navazuje i další skladba, Slow Boat to Nowhere, kterou bych popsala už jen opravdu stručně. Přenádherné melodie, ale i harmonie klasicky hrané smyčci a klávesami, bezpražcová baskytarová linka značící skutečnou hráčkou zručnost a vkusné vokály nazpívané jistou Armelle Darbon.

V dnešní době je těžké nalézt kvalitní hudbu, která nevsází na prvoplánové a milionkrát omílané kompoziční postupy. Je těžké nalézt hudbu, která není podbízivá a nesnaží se mermomocí zalíbit masám. O to víc ale stojí za to hledat. Toto album je perfektním příkladem pro soudobé alternativní umělce, kteří si prostupují vlastní cestu a snaží se i přes tlak okolí odlišit. Samozřejmě u mě neplatí rovnice alternativa = kvalita, ale myslím si, že i podobným, na první poslech nestravitelným, albovým projektům by se měla dát šance. Teď už je to jen na vás.