Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 10.12.2013

Britská kapela Foghat patřila k tomu rockovému křídlu, kterému navzdory upadajícímu zájmu o blues rock v první polovině sedmdesátých let v Albionu nijak nevadilo rozvíjet tento hudební odkaz, který držel navzdory vzmáhajícímu se hard rocku, art rocku a jazz rocku a později i punk rocku svůj prapor dostatečně vysoko, než aby se dal přehlédnout… Myslím, že u nás nepatřila nijak zvlášť k uctívaným kapelám, ale kdo si oblíbil takové Savoy Brown, Climax Blues Band, Tucky Buzzard, Juicy Lucy nebo i Groundhogs… určitě na ně dříve nebo později narazil, tak jako já už v roce 1973, které kamarád-výtvarník sjížděl na svém magnetofonu. Pravda, jejich dostupnost na rozdíl od jiných renomovanějších kapel byla obtížná, ale nakonec ke mně doputoval jeden výběr, který (ač nejsem právě příznivcem všelijakých best ofů) mi obecně tuhle hudební partu zastoupil. Kapelu ze tří čtvrtin tvořili odpadlíci z mých oblíbených Savoy Brown, které jsem znal z alba Looking In a tak moje zvědavost byla celkem namístě…

I JUST WANT TO MAKE LOVE TO YOU – zvuk prořízne kompresorem zdůrazněný basový riff, který evidentně skladbě bude vévodit a už jsou zde dvě sólující kytary, které se dravě a nekompromisně doplňují. Zpěvákem je kytarista „Lonesome“ Dave Peverett. V daném stylu velmi průrazný hlas, který je ovšem zaměnitelný s řadou dalších zpívajících hudebníků bez nějaké větší osobitosti. Nicméně mi tato okolnost nijak nevadí. Hudba stojí na šťavnatých kytarových bězích a emocionalitě podání, kde všechno šlape od začátku do konce podle daných předvídatelných pravidel, kde vedle slide-kytary nechybí ani prošlapování wah wah pedálu v předem dané konstrukci….

MAYBELLINE – skladbu otevírá kytarový nástup a máme zde rock and roll jako bič. Rytmika hraje jako o život, nechybí ani divoké klavírní běhy ve stylu Jerryho Lee Lewise, které velmi slušně ovládá Peverett s dravým staccato. Myslím, že můj král klasického rock and rollu Chuck Berry při své náladové vrtošivosti mohl být z provedení nadšen. Hudba vybízí a strhává k tanci a uvolňuje emoce ve velkém stylu. Nic víc, nic míň. Tady to prostě všechno začalo a jak vidno i v sedmdesátých letech tahle hudba slavili nevímkolikátýuž návrat….

RIDE, RIDE, RIDE – úvod zní mocně s velkým nápřahem ve velkým rovněž předvídatelném pojetí a postupech. Je tady krásně slyšet a cítit, jak hudebníci hraje s velkým nadšením a odhodláním, což posluchač a zejména publikum na koncertech dokážou docenit. Peverettův hlas je trochu přiškrcen, ale slyším zde i ženské sbory, které výrazně podporují vokální party a vůbec ne špatně. Price nabídne slide-kytarové intermezzo, ale zpívaná část píseň ovládá zcela jednoznačně. Kdyby tuhle skladbu zpíval třeba Mick Jagger, dokázal bych si ji představit v repertoáru Rolling Stones koncem šedesátých let s Mary Clayton a dalšími sboristkami. Jízda první třídou….

TAKE IT OR LEAVE IT – stylová proměna. Melancholicky znějící kytarové party, které podporuje elektrické piano a jak slyšno, Peverett se dobře vyrovnává i s baladicky znějící skladbou. Není to žádný pocukrovaný sentiment a pláč nad ztracenou láskou, ale zpívá věrohodně a i doprovod přes další rytmizaci zní přínosně. Zvoní zde i akustické kytary a echoplex natahuje dlouhý kytarový tón v mírně santanovském duchu. Roger Earl nehraje nijak závratné bubenické party, ale vytváří zde solidní rytmický základ. Peverett se tady pokouší o podobné pěvecké zásnuby se soulem jako např. jiný rockový kytarista – Steve Marriott z Humble Pie. Bzučení synthesizeru se mi zda trochu nadbytečné, ale obecně lze skladbu akceptovat jako příjemné vybočení….

HOME IN MY HAND – dravý model s hardrockovým nátiskem může připomínat hned několik dalších skupin (např. Free, ale i Mott The Hoople). Ostatně skladba vychází z přímočarého rocku a odpovídá potřebám své doby. Nic zvlášť objevného. Dobře zahráno a pojednáno, ale z pohledu tehdejší hudby nic natolik originálního nebo nezaměnitelného. Price společně s Peverettem drtí kytarové party opět v předvídatelném pojetí od začátku do konce s potleskem a povykem publika, které je navíc vybičováno krátkou pauzou, aby se kapela ve stylu mírně Status Quo vrátila s vytleskávaným motivem podbízející se nadšení publika hrozícímu pěstmi. Nic mimořádného až na pateticky prodlužovaný kytarový epilog…

DRIVIN´ WHEEL – podle názvu model, kterým se Foghat přesně trefí do vkusu motorkářského publika. Kytary a tempo jsou v motocyklistickém stylu a strhávají svou přímočarostí a dravostí. Spojení Rolling Stones a Steppenwolf zhuštěné do úderně zemitého pojetí. Price i Peverett hrají výtečně, ale už podle předvídatelných postupů je zřejmé, že mají svoje limity a pravděpodobně jsou si jich i vědomi. Ale i tahle hudba byla nutná jako společenský fenomén, která dokázala nabudit energetickým potenciálem a vzdálit od všednodennosti. Proto má svoje nezastupitelné v jistém slova smyslu anesteticky působící roli. Jízda na plný plyn od začátku do závěru….

FOOL FOR THE CITY – tak ani tahle skladba není výjimkou a nepřímo navazuji na předešlou. Navíc zde cítím i zřejmou hitovou ambici. Kytarové party jsou žahavé a akcentují tempo a zpívanou melodickou linku. V mezihře se kytarové party rozběhnou a Price zde zdařile ohýbá svoje tóny a třebaže nemá na takového Roryho Gallaghera, je co poslouchat. Nečekaně se změní téma v mírně funkovém stylu, ale hned poté se vrací zpět opakující se téma a opět nás strhává ta zběsilá rocková vichřice do nekonečného prostoru řádění celé kapely.

SLOW RIDE – další řádně vypilovaný hardrockový riff. Tuhle skladbu by ale mohli mít zařazenou v repertoáru třeba takoví Black Oak Arkansas na druhé straně Atlantiku… Pumpující basy jsou opět trochu funkové, ale sound je zahlcen hřměním opakovaného tématu a syrovým v dynamice projevu poněkud zahlušeném hlasu. Zvýrazněný bubenický dusot pod elektrickou kytaru s opožděně připojenou funkující baskytarou je změnou. Tony Stevens hraje střídavě běžné basové postupy, ale z občasných záblesků cítím, že má živočišnou potřebu hrát zajímavější basové obrazce, ale typ skladeb to zase tolik neumožňuje…

STONE BLUE – přímočarost je nezbytně dána i v další skladbě. I tady musím konstatovat, že i přes přesnou souhru zde nepřichází k posluchači nic mimořádného a takoví Status Quo nebo Slade by za jistých okolností mohli mít píseň ve svém repertoáru. Price by ovšem jejich kytaristy strčil do kapsy a Gallegher zase jeho do kapsy. Jízda zase na plný plyn, ale ve stejných šablonách…

HONEY HUSH – rock pořádně našlápnutá od začátku do konce a také zde jsme konfrontováni s hudbou vyvolávající nezřízené pudy. V lecčems mi ale skladba připomíná skladbu Stroll On v podání Yardbirds, tak jak ji znám z filmu Zvětšenina. Ta melodická linka a postupy jsou tak shodné, že se divím, že to nevyvolalo nějaký soudní spor. Mezihrový spojovací můstek jde sice někam jinam a také kytarové sólo je správně nažhavené, ale toho pocitu se zbavit nemohu. Rod Price řádí a skladba vygradován a Peverett zpívá svoje vokální hlásky pod kytarovými party, což zní šamansky podmanivě a vyvolává málem hudební extázi…

NIGHT SHIFT – závěrečná skladba je dobře proaranžovaná, ale Peverettův hlas nemá sílu Paula Rodgerse, třebaže výtečně frázuje a blues vstupuje do skladby v pocitu a v hardrockovém zahalení. Mezihra je příležitostí pro Price i Peveretta jako kytaristy, myslím že z mého pohledu je nosnější pro skladbu než cválavý rytmus. Ovšem i tady máme co do činění s výtečnou souhrou a nekompromisností, které jsou pro tuhle hudbu životodárnou mízou a vlastně si uvědomuji, i když rocková scéna je dnes hodně košatá, že podobně pojednaný model hudby dnes zrovna není v kurzu, což je na druhé straně asi chyba. Musím ale konstatovat, že se s tímto typem hudby dnes cítím víc spojen koncertně, než poslechově v pokoji u hifiaparatury, ale v mém okolí tento typ hudby postrádám….
Hmm… kdyby dostal opravdu solitérní příležitost Hejkal se svou skvělou partou Žalman Brothers Band, mohli by (neříkám všude), ale v řadě případů být slovenskou variantou Foghat.
Album je výběr a proto nějaká kritéria na kvalitativní úroveň nejsou tak úplně objektivní, protože se vlastně jedná o to nejlepší“, co kapela v rozmezí šesti let mohla nabídnout. Jsem někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Nakonec dám tři… i když jim možná malinko křivdím... a dravým přímočarým rockerům album doporučuji.