Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 29.01.2014

První sólové abum basisty Stanleyho Clarka vznikalo v době krátké nečinnosti kapely Return To Forever po odchodu brazilské sekce Moreira-Purim. Clarke zvolil podobné nástrojové obsazení, a dokonce si přizval i svého "šéfa" Chicka Coreu - jednak jako hráče na klávesové nástroje, jednak jako producenta své deskové prvotiny. Za bicími se objevil Lenny White, který si s Clarkem a Coreou muzikantsky velmi dobře porozuměl, pročež se následně stal integrální součástí mateřské kapely. Kytarové party obstaral zkušený jazzman Pat Martino a na flétnu si tu zahrál Arthur Webb. Za mikrofon nejspíše Clarke hledal někoho s podobným hlasovým fondem, jakým disponovala bývalá zpěvačka Return To Forever Flora Purim, volba padla na Dee Dee Bridgewater, která se krátce předtím objevila v jazzovém orchestru Thada Jonese a Mela Lewise. Tu navíc doplnil zkušený Andy Bey, majitel sytého barytonu s rozsahem téměř čtyř oktáv.

Titulní skladba Children of Forever se ze začátku nese ve volném tempu - zajímavý dvojhlas Bridgewater a Beye je lehce podbarvován Coreovým elektrickým pianem a dobrou souhrou rytmické sekce. Zrychlení přichází ve chvíli, kdy se do hry zapojí Webbova flétna, která spolu s pianem unisono sjíždí krátké vyhrávky. Při Coreově sólu už kapela nabere docela slušnou rychlost a nepolevuje ani ve chvíli, kdy svůj kontrabas začne sólově "týrat" i samotný kapelník Clarke. Pěvecká dvojice se během sólových pasáží občas zapojuje bezeslovnými vokálními doprovody, s melodickou zpěvovou linkou se vrací až po opětovném zpomalení. V závěrečné části navozují vokální hrátky obou protagonistů až gospelovou atmosféru, vespod ale stále probublává jazzová rytmika.

Druhá kompozice, nazvaná Unexpected Days, se vokálně nese v režii Dee Dee, Bey tentokrát jen přizvukuje. Rytmika je agresivnější, pořád jí ale kralují křišťálově čisté tóny Coreova piana, nad nimiž kreslí vzdušné ornamenty Webbova flétna. Kytara Pata Martina je hodně nenápadná, spíše jen dotváří celkové vyznění skladby. Název následující,v pořadí třetí skladby Bass Folk Song je poněkud zavádějící - to, co zde uslyšíme, nemá s folkem společného zhola nic. Jde o plnokrevné jazzové řádění, v němž Clarke svému kontrabasu řádně provětrá struny a dokonce si tu do svého sóla i zascatuje. Corea a Webb také nezůstanou pozadu a opět předvedou perfektně sehranou jízdu. Jen škoda opět velmi upozaděného Martina, kytarové sólo by tomuto kousku určitě slušelo.

Rozkládané tóny klavírního křídla uvedou asi nejjazzovější pasáž alba, nazvanou Butterfly Dreams. Zpěv Andyho Beye je dosti osobitý a v některých vypjatějších pasážích působí hodně škrobeně, má ale i svou hloubku. Velmi kvituji poskytnutí prostoru pro kytaristu Martina, skladbu však přesto ovládá hlavně Chick Corea svými vlnícími se klavírními doprovody. Konec desky mám asi nejradši - patří totiž rozmáchlé kompozici Sea Journey. Piano, kytara, flétna a ženský vokál zde působí jako jeden organismus a výtečně se navzájem doplňují. Samozřejmostí jsou sólové pasáže, ve kterých každý instrumentalista dostane možnost ukázat své vlohy a schopnosti (i když Corea má toho prostoru stejně nejvíce).

Svou sólovou prvotinou Children of Forever mě Stanley Clarke nezklamal, nicméně je tu znát, jak moc byl ovlivněn ranou tvorbou své domovské skupiny Return To Forever. Obě její tehdejší alba mám navíc ve svém hodnocení výše, takže při rozhodování se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami tentokrát zaokrouhlím dolů. Nezanedbatelnou roli v mém rozhodování hrála i nízká míra zapojení kytaristy Martina - v první polovině desky si víceméně neškrtne, což je rozhodně škoda. Pokud se vám ale líbí latino-jazz z prvních desek RTF, mohlo by vás toto album zaujmout.