stargazer - @ 24.01.2021 | #

Obdivuji hudbu od Al Di Meoly a hudební práce Stanleyho Clarka. Jeana Luc Pontyho/discografii/ nijak neznám, jeho hru na housle jsem zaznamenal pouze v rámci spolupráce s Johnem McLaughlinem.

V roce 1995 se tihle dva super muzikanti sešli/Clarke, DiMeola/, aby nahráli skvělou desku. A jako super bonus k nahrávání, si pozvali jednoho z nejslavnějších houslistů daného hudebního ranku, mistra Jeana Luc Pontyho.

Nahráli album, které nemělo ve své době konkurenci.
Jedná se o ne čisté akustické dílo. Rite Of Strings je oslava hudebního génia, je to oslava hudební virtuozity a vitality. Už v prvních minutách poslechu je nadevše jasné, že tohle album je něco extra. Al DiMeola hraje jako vždy perfektně. Baví mě to, že jeho kytarový projev není jen akusticky symbolický a do nahrávky TROS zapojil i kytarové syntezátory pro dokreslení atmosféry jeho songů.
Clarkeho basa je zarukou dobrého základu pro ostatní členy spolku, aby se mohli hudebně odvázat. Stanley sjíždí equibliristicky ty svoje tvrdé kontrabass struny a ve dvou tracích použije šmytec.
Tohle album je celkem zdařilá kompozice, je to ukázka hudebního cítění a techniky hry.
To co uslišíte poprvé, to je jejich nasazení. Ty melodie, skryté v přívalu tonů, přijdou do podvědomí až po letech poslechu. Jedním slovem SLAST.

Hodnocení: TROS je album, které co do muzikantského výkonu akterů a profi odvedené práce i ve studiu jasně za pět hvězd. JENŽE, kdyby tohle album bylo originální a nezakládalo se na přetaveném materiálu z minulosti,.... tak to má spočítané za 4 a půl.

jiří schwarz @ 08.10.2023 21:29:42 | #
Tak když Stargazer upgradoval své hodnocení, dal jsem poslech. Nejvtipnější na celém projektu mně přijde ten název alba, parafrázující the Rite of Spring, Svěcení jara Stravinského. Jestli měl Stargazer jeho na mysli, když v recenzi píše, že jde o „oslavu hudebního génia“, netuším, žádný kontext tomu nedal.
Já bych 4* ponechal. Bez debat jsou skvělé instrumentální výkony hráčů, ale na těch 5* bych čekal alespoň někde nějaký větší nářez, nějakou víc gradující skladbu, jako třeba na LP Di Meola-McLaughlin-De Lucia: Friday Night in San Francisco (pravda, to je živák), nebo v Di Meolově neživých Elegant Gypsy či Casino (to jsou tituly, které si dodnes z tohoto žánru pouštím).