Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 05.01.2014

Moje pracovní vytížení a nedostatek času se promítají do různých sfér života. Proto také nemohu cíleně sledovat novinky na poli progresivní hudby, které vznikají. Zdeněk byl tak laskav a seznámil mě se skupinou Empty Days, kterou provázely velmi dobré reference a tak jsem neodolal a s jistým zaujetím jsem vyslechl jejich projekt, který vyšel v minulém roce a rád bych se s vámi rozdělil o svoje dojmy a postřehy…..
TWO VIEWS OF FLIGHT – křišťálově čisté tóny klavíru a průzračně nazpívané ženské hlasové party se nádherně prolínají v severské dumavosti, v níž se propojuje keltská meditativnost a možná chrámová důstojnost. V takové chvíli si člověk uvědomí krásu lidského hlasu, které je vyzpíván s vysokou kulturou projevu a nádherně se prolíná. Instrumentace zde má za úkol dokreslovat atmosféru a vytváří tak neuchopitelné imprese, jimž dominuje klavír a ortelný sound mellotronu suplující smyčcové vlny…..
ANKOKU – tajemný astrální až ponurý sound, vyvolávající fantaskní iluzi letu vesmírné lodí hlubokou průrvou virtuální propasti…. Akcentované činely a znepokojující klouzavé tóny violoncella s mírně zatemněnými houslemi. Ano, takhle nějak si představuji hudební horror bez předsudků…Opravdu zvláštní pocity se zmocní posluchače, který na sebe nechá působit vliv této kompozice….
WORDS LURKING – klavírní tóny doprovázejí hluboce procítěný ženský hlas, který hladí, laská, konejší, ale zároveň i mírně zneklidňuje….violoncello opět dokresluje neuchopitelnou atmosféru. Zdráhám se kompozici zařadit do škatulky progrock nebo art rock, i když obojí je zde zastoupeno. Atmosféra je vzdáleně podobná raným King Crimson, albům Grega Lakea, ale i Renaissance, ale i tak tato vzdálená srovnání nejsou namístě (!). Estetické krásno.
KURAI – klavír, zdá se, je pro projekt asi „zásadní“ nástroj. Huuuh…. ten závan mellotronu sem přivane ledový čarovný hudební mráz…. V následujícím okamžiku se zde může přihodit téměř cokoliv, pokud má člověk trochu bujnější fantazie, nečekané fortissimo směsice zvuků prořízne prostor a opět se rozplyne v astrálu… Tady se překračují hranice jak Pink Floyd na dvojalbu Ummagumma, tak některé projekty Porcupine Tree. A to si už člověk myslel, že další hudební prostor už byl zcela „prozkoumán“. Pro někoho Vesmírná odyssea, ale řekl bych že zde máme co do činění s objevováním neznámé planety, kde svou roli hraje i new age a neuchopitelná esoterika.
FLOW MY TEARS – ženský vokál sem přináší operu. Pojetí zpěvu tomu zcela napovídá a tak ve mně vzniká iluze mozartovských časů poloviny 18. století. Patřičný interpretační patos je zde zcela namístě. Pravda není zde ona rozjásanost pojetí, ale hluboká procítěnost odeznívajícího baroka, kdy rokoko ještě nesměle ťuká na dveře a čeká na pozvání. Housle a smyčce tuto atmosféru velmi stylově podtrhují a návrat do minulosti je podle mého soudu zcela dokonalý….
ANANKE – crimsonovský úvod mellotronu, jakoby přivolával vzpomínku na kompozici In The Court Of The Crimson King….. neskutečné vlny šílenou rychlostí letí nekonečným prostorem bez hranic v podivných barevných mlhách a posluchač má pocit, že se ztratil v absolutním nekonečnu… Jaká obrovská změna po předešlé skladbě (!) Jako posluchač jsem zároveň naplněn obavami hraničícími se skutečným strachem, stejně tak jako s nekonečným krásnem a připadám si trochu jako Ed Harris ve filmu Propast (Abyss), když se ocitá na absolutním mořském dně a neznámá civilizace kolem něho rozestoupí vody a on stane na prostoru oslněn neznámým světem, který před ním nikdo nespatřil….
RUNNING WATER – tak tady jsme opět částečně u King Crimson a nádherných balad, které uměl psát Greg Lake. Zvonivé akustické kytary se nádherně prolínají s hlavním ženským hlasem a doprovodnými plastickými vokály. Nádherná harmonie, která nás od předešlého pocitu strachu vrací do konejšivé podvečerní atmosféry starých evesongs, do kterých vstupuje bzučivý tón synthesizeru, ale přítomen je opět mellotron. Opravdu krásné a uklidňující téma…. Další postupy nabývají na záhadnosti, ale zvolna se rozplývají. Poté ovšem se opět vrátí zpívané téma ženských hlasů v chrámové sošnosti, před kterým člověk pociťuje úctu a možná trochu bázeň. Opět výrazné zklidnění a zádumčivé klavírní akordy odvádějí do zvláštní kontemplace….
THE GHOSTS OF DAWN – cinkavé průzračné tóny harfy působivé jako pozvolné propadání se do hlubokého snu, kdy člověk opouští svět reality a vstupuje do světa fantazie. Takové prvky jsem kdysi dávno nalézal na albech Alana Stivella. Opět ta zádumčivost. Jako bych procházel nějakou virtuální jeskyní, v níž v absolutní tmě hledám záchytné body, zvolna našlapuji, abych se nezřítil do nějaké propasti…
IN DARKNESS LET ME DWELL … – procítěný ženský hlas (nepřipomíná mi sice vyloženě Lisu Gerrard, ale tahle dáma by mohla být její hudební „sestřenice“). Člověk si uvědomuje, jak mimořádná devíza může být kultivovaný lidský hlas s patřičným timbrem. Ono „temnotu“ zde prociťuji jako danou realitu v podivném nekonečnu, kdy jemná zvuková kouzla dokreslují opět zcela nepopsatelnou atmosféru. Z pozadí zaznívá tajemný šepot a podivné šumění, nic ovšem nepřekrývá ženský hlas, který pluje jako obrovský temný závoj na obloze. Opět ta severská dumavost…. Jako bych procházel norskou Hardangerviddou, nejosamělejší oblastí Evropy…
A KNIFE UNDER THE PILLOW…. – klavír se vrátil do tématu. Je ale mírně zatlumený a konečně se výrazněji přibližuje až na dosah, cinkání a mírně šumění a zase se vrací zpět do odeznívajícího prázdna s šuměním astrálu… Minihudební imprese…
COMING BACK HOME – zase ten crimsonovský úvod mellotronu, ale hned potom živější téma prezentované akustickými kytarami a cembalem. Ženské prolínavé vokální party dodávají větší živost a instrumentace je sice přitlumená, ale ona melancholická atmosféra je velmi působivá. Klavírní party nad předoucími mlýnky akustických kytar a zcela nečekaně jsou sem přineseny „rockovější“ prvky. Ale o nějaké rocku je přesto velmi obtížné hovořit. Atmosféra sice King Crimson přivolá, stejně jako mírně Amazing Blondel, rané Genesis, ale přesto přicházejí jenom jako lehké koření, do samostatně uvařeného hudebního pokrmu nespecifikovatelného pojetí. Nepostižitelné slovy – je třeba JENOM poslouchat… Výrazné oživení na albu, které působí jako závan svěžího větru v lidské osamělosti…..
WAITING FOR THE CRASH – táhlý dlouhý tón přichází zdálky téměř jako siréna a neustále se přibližuje a přibližuje. Může to vyvolávat řadu asociací (start vesmírné lodi, pád ponorky do neskutečných hlubin, vybičovanou lidskou mysl……) Myslím, že název byl vybrán velmi dobře a pocity, které se vás zmocní jsou téměř neopakovatelné…
A DARK VANESSA – ženský vokál je opět zde s onou majestátní velebností, ale také bloudivé tóny klavírních partů, tajemný šum a zvuky nekonečných hlubin podzemí, nebo jeskynního prostoru, v němž člověk hledá sám sebe a v tom všem k nám hovoří ženský hlas „temné Vanessy“ a při poslechu člověk neví, zde ona abstraktní bytost má pozitivní či negativní poslání a dokreslení zvukové iluze ve finále tu nejednotnost cítění jenom potvrzuje…
THIS NIGHT WOUNDS TIME…– vstoupili jsme do finální části. Klavírní tóny znějí v nekonečném prostoru a rozeznívají se v nekonečnu v už několikrát citovaném crimsonovském mellotronu. Atmosféra noci je čitelná, stejně jako pocity osamělosti a prázdnoty. Pocitové imprese znějí velmi intimně. Možná si autor přál, aby tahle skladba na závěr zněla jako ukolébavka, a abychom už po tolika pocitových dojmech dospěli do klidu a míru…. Po delší odmlce se ale opět vrací zpět mollově zasněné harmonické proměny. Zajímavá kytarové studie v rozlamovaných tónových obrazcích. Kytarové téma mírně připomínající norského kytarového čaroděje Terje Rypdala a pozvolný dozvuk jako na nekonečné zasněžené pláni, jedince bloudícího světem mrazu a ledu…. Opět delší odmlka a tajemný sound oživuje ortelné ticho…. Tentokrát už ale krátce a náš neopakovatelný výlet je u konce….
Musím konstatovat, že album eponymní album Empty Days na mě zapůsobilo jako mimořádný zážitek, který jsem v této podobě dosud nikdy neslyšel. Občas člověk potřebuje vzdálit od pragmatické reality do světa fantazie a nepopsatelných pocitů. Pokud potaří k těm posluchačům, kteří se i v této době dokážete svobodně rozhodnout vydat se na tento hudební výlet, mohu vám „zaručit“ jedinečný zážitek, zejména při poslechu na kvalitních domácí hifi aparatuře a prožít se tento výlet nejlépe potmě a nikým nevyrušován…. Ano, není to hudba pro každý den, ale každý člověk potřebuje (a zvlášť v této době) nějakou vnitřní očistu a pokud jste vůči propojení new age (zdráhám se použít termíny progrock, space rock, neopsychedelie a art rock) a ambientu otevření, tak jste na správné adrese.
Navíc si myslím, že i velmi vhodně byl zvolen výtvarný design obalu alba!
Pět hvězdiček a díky, Zdeňku!