Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 31.12.2013

V posledních letech ostravská scéna skutečně ožívá. Ať už se jedná o mladé kapely spíše klubového charakteru nebo uskupení pod vedením zkušených muzikantů, kteří se nebojí zajít třeba až do vod klasického progresivního rocku, začíná se ukazovat, že i zde se dá najít prokazatelná kvalita, leč je často širokou veřejností přehlížena. Naštěstí je ale ostravské hudební podhoubí natolik rozsáhlé, že se stále najdou lidé, kteří dokážou tuto kvalitu náležitě ocenit. Pokud mezi ně patříte vy, jistě vám mohu doporučit skupinu Rudy Horvat Group a její debutové album Composition 4.

Album začíná titulní skladbou, tedy skladbou nesoucí název Composition 4. Na varhany Hammond si zde zahostoval známý ostravský muzikant Boris Urbánek, v jehož formaci Boris Band Combination mimochodem nepůsobí pouze Rudy Horvat, ale dokonce i jeho souputníci Jenny Krompolc st. i Jenny Krompolc ml. a saxofonista Jan Tengler. Myslím si, že to vůbec není nezajímavé a dost možná se jedná i docela zásadní informaci. Rudy Horvat je s Borisem Urbánkem totiž velmi silně spjat, a je tudíž velice zajímavé nazírat na jeho autorskou hudbu, která se – dost možná i pod vlivem samotného Urbánka – nese v celku podobném duchu jako hudba z dílny spřízněných Tutu či BBC, a zjišťovat, že při výběru hudebníků do své skupiny měl Boris Urbánek opravdu šťastnou ruku. Abych se trochu vrátila ke skladbě Composition 4, dle mého názoru se jedná o jednu ze skutečně nejsilnějších věcí na albu a je dobře, že byla vybrána jako titulní. Bezesporu totiž přesně charakterizuje celou desku i autorský potenciál Rudyho Horvata.
Druhá skladba, A Little Sparrow, je instrumentálně velmi bohatá, ale přesto je v ní v určitých pasážích Horvatova kytara spíše upozaděna, aby zde zbylo více prostoru pro tenorsaxofon Jana Tenglera. Celý hudební celek vkusně dotváří perkuse Dalibora Mráze, talentovaného bubeníka a perkusisty, znamého z mnoha tuzemských uskupení. Objevují se zde velice zajímavé hudební motivy, které jsou dále velice důmyslně rozvíjeny ať už Rudyho kytarou nebo Jiřím Zabystrzanem na elektrické piano Wurlitzer. Docela zajímavá je i poloha, ve které se pohybuje baskytara. Občas totiž „vystrčí růžky“ a kopne nás do ušních bubínků pěkně akcentovaným slapem. V této hudbě je opravdový přehršel stop, protože je pečlivě (a výborně) zaranžovaná, takže jsem ráda za každý náznak přítomnosti kreativní baskytary. Tyto náznaky se objevují v této a i dalších skladbách sice nenápadně, ale přesto se objevují, takže jsem v tomto ohledu více než spokojená.
Při intru u následující skladby jménem Trial Fall vždy jen vyčkávám na tenor Jona Andersona, kdy spustí Owner of a Lonely Heart. Zatím jsem se nikdy nedočkala a vždy mi po intru přehrávač místo Andersona nadělil perfektně rozvinutý jazz-rock, který má často přeci jen blíže k té druhé složce, tedy rocku. Ale to je naprosto přirozené. Rudy s jeho žánrovým záběrem se inspiruje, kde jen může, a tak si myslím, že ani ryze rockové elementy jeho obdobě fusion music neškodí. Jenny Krompolc ml. se zde projevuje jako univerzální bubeník, jehož možnosti obsáhnou celou škálu technik. Jeho bubenické finesy ze samého závěru skladby padnou do Trial Fall jako pěst na oko.
Z dalších skladeb tady máme poklidnější The Time Beyond, které jednoznačně vévodí tenorsaxofon Jana Tenglera, jemně podtržený pianem Fender Rhodes Jiřího Zabystrzana. Nelze si nevšimnout ani krásně „mňoukající“ bezpražcové basové kytary Jennyho Krompolce st., která perfektně slouží skladbě, přestože jednoznačně vybočuje a posluchače zaujme svou krásnou barvou. Nemá potřebu předvádět nějaké složité figury a běhy, zato naprosto perfektně dobarvuje atmosféru skladby a úměrně tempu ji posouvá dopředu. Navíc ty harmonie přímo lahodí uším...
Následuje Famous, kde si Rudy Horvat střihne unisono s Rudolfem Březinou, dalším hostujícím hudebníkem, tentokráte tenorsaxofonistou. Ve skladbě Famous se objeví hned několik momentů, několik pasáží přímo stvořených pro různé vyhrávky a sóla. Ve své klasické formě se tak zde projeví jak Boris Urbánek na varhany Hammond, tak i Rudolf Březina a Rudy Horvat, který se se svou sametově zabarvenou najazzlou kytarou vrhne do vod skvěle využitých chromatických stupnic. Další skvělá skladba, ke které nemám jedinou výhradu.
Tóny akustické kytary pak předznamenají začátek další kompozice s názvem The Myths. Posluchač se zde může povznést nad všechny problémy a nechat negativní emoce daleko za sebou. The Myths přinášejí vlnu bezmezné pohody. Velice zajímavě se vyvíjející skladba, jež byla zřejmě inspirována smooth jazzovou scénou. Opět musím vyzdvihnout krásnou decentní bezpražcovou baskytaru Jennyho Krompolce, stejně jako piano Jiřího Zabystrzana.
Následuje Midnight School, která se nese už v trochu jiném duchu. Jedná se o svižnější skladbičku s výrazným basovým groovem a – jak už je tady zvykem – vévodícím saxofonem. Opět velice zajímavá skladba, kde se Rudy trochu stáhl do ústraní, aby se zhruba v polovině skladby zčistajasna vynořil se studiově reverzovaným kytarovým sólem, a pak už pokračoval v sólování regulérním. Ústřední motiv jen těžko vyženete z hlavy. Další téměř geniální záležitost.
Čas s touto deskou plyne neskutečně rychle. Opravdu. Jsme totiž skoro u konce, u Puss in Boots. Skladbička jako z cukrové vaty, ale přesto přináší krásný moment odpočinku po vcelku svižné a vyčerpávající Midnight School. Zdánlivě střídmé aranže zde poprvé doplňuje i notoricky známý syntezátor Moog. Tato skladba má v sobě sice „jen“ pár šikovně poskládaných motivů, ale přesto je tak důmyslně dotažená do konce, že ji považuji za jednu z vůbec nejsilnějších na albu.
Missing Base je zase a znovu čistokrevný jazz/fusion se vším, co k těmu patří. Od předchozích kompozic se však liší zejména tím, že zde můžeme slyšet velice zajímavý hudební nástroj jménem EWI (z anglického electric wind instrument). Dále si nemohu odpustit vyzdvihnout pěknou vyhrávku Jennyho Krompolce na baskytaru. To si zkrátka nemohu odpustit nikdy. Nezajímavé není ani to, že k bicím tentokráte usedl samotný Rudy Horvat, který, musím říct, odvedl výbornou práci. S pomocí Dalibora Mráze se mu podařilo vytvořit velice solidní rytmický základ. S přesahem, samozřejmě.
Je to smutné, ale je to tak. Album se blíží k samému závěru. Poslední skladba už svým názvem napovídá, v jakém duchu se ponese. Jedná se o skladbu věnovanou nedávno zesnulému Jonu Lordovi, význačnému hudebníkovi britské rockové scény, mimo jiné také Horvatovu muzikantskému vzoru. Když už jsme u toho, název Thank You Lord je až poeticky dvojznačný. Už jen samotným Jonovým jménem jako by Rudy vzdával hold jeho památce. Jedná se o emotivní, občas až dramaticky laděnou skladbu, která velice sugestivně završuje celé bezmála hodinové album.

Nebudu se nijak snažit zastírat, že jsem z tohoto alba nadšena. Toto album, tato formace mě až neskutečně překvapila a svým debutovým albem jen potrvdila mé teze o tom, že ambiciózní umělci to u nás mají v současné době velice těžké. Doufám tedy alespoň v to, že jednou budou podobná díla náležitě oceněna, podobně jako jsou desky normalizačních Jazz Q, Energitu, Fermáty či krátce fungující Bohemie do nebes vyzdvihovány dnes.
Composition 4 je svěží deska, ze které mimo autorského potenciálu srší ryzí instrumentální zdatnost. Nedostanete však nudné sterilní album nahrané studiovými muzikanty, nýbrž hodinu dlouhodobé práce výborně fungujícího, hudebně vyzrálého tělesa, které si svůj vysoký standard drží až do poslední vteřiny. Musím také zmínit, že v mých očích je album Composition 4 mnohem zajímavější a pestřejší než mnou dlouho očekávaná novinka Jazz Q. Samozřejmě se jedná o můj subjektivní pocit, kterým vám chci jen přiblížit míru mého nadšení z debutu Rudy Horvat Group.

Věřím, že jste si po přečtení mé krátké recenze udělali alespoň nějaký obrázek, nyní už je tedy na řadě poslech. Byla bych nesmírně ráda, kdyby se k němu alespoň část z vás uchýlila. Neprohloupíte.