Reakce na recenzi:

horyna - @ 17.08.2019

Recenze mimo plán.

Právě tento svost poslouchám a nemohu se ubránit nehodit na papír alespoň pár vět o něm. Není to první, ale ani dvacátý poslech. Desku znám relativně krátce, ale dost fragmentů je už na mozkovém hard discu pevně uloženo. Proč tuto krátkou recenzi vlastně píši, když tu nedávno kolega b.wolf něco podobného předložil? Protože musím. Musím tu této GENIÁLNÍ americké kapele udělat další reklamu. ONI patří mezi soubory, které si to upřímně zaslouží! Je to má malá, zato upřímná poklona, při které se zbytky mé kdysi bujaré kštice dotýkám matičky země. Děkuji Iluvatar za to, co během společných tvůrčích let dokázali. Během dvou desetiletí dali světu pouhé čtyři dlouhohrající nahrávky, ale jaké! Se zatajeným dechem vnímám každý, přesně umístěný a melodickou polevou obalený tón vycházející z kytary Dennise Mullina a kláves Jima Rezeka. No a pak je tu ještě další nástroj, vokál Glenna McLaughlina, jež v sobě absorbuje obrovitánské množství citu a něhy. Jeho barva mě mezi miliardou zpěváků které za ta léta poslouchajíc muziku znám, imponuje a ohromuje v takové míře, že si jej dovolím umístit na čelo celého rockového pelotonu, kde jej mohou o pár centimetrů přespurtovat snad jen ti největší z největších, reprezentující stáje Byron, Plant, Anderson...

První strana desky je povedená, dokonce velmi povedená, na Progboard-ovské stupnici by určitě vyfasovala čtyři stars. Ale to emočně nejvypjatější se zbudovalo pro stanu B. Počínaje pátou písní Exodus přepínají Iluvatar na svůj nejvyšší melancholicko emotivní stupeň a ládují skrze diváka jeden požitkářský aspekt za druhým. Vzrušující písně plné vášně a iracionálních pocitů, reprodukují zážitky v progresivní muzice tolika vzácné a tak často vyhledávané. Je to snůška toho nejsladšího nektaru, jaký si může přát našinec ochutnat. I vy si dejte žejdlík a možná vám zachutí natolik, že budete za chvíli žadonit o další nášup.