Reakce na recenzi:

Snake - @ 03.05.2016

CD Mellow Records - MMP 443 /2003/

Album Il grande labirinto vyšlo v roce 2003 a je druhým v řadové diskografii La maschera di cera. Obě desky od sebe dělí sotva jeden kalendářní rok a sestava skupiny tak zůstala stejná. Jiné už je to s hudební náplní. Prvotinka byla vzdušná, symfonická a velmi melodická, ale tady se "crimsonovsky" přitvrdilo a obě alba se tak od sebe liší jako den a noc. Nebo jing a jang...

Debut končil zvukem zpomalovaného a nakonec zcela stopnutého přehrávání magnetofonového pásu a stejným efektem "naopak" začíná úvodní, čtrnáct minut dlouhá a do čtyř podkapitol rozdělená IL VIAGGIO NELL’ OCEANO CAPOVOLTO parte 1. Již z prvních tónů počíná prýštit smutek a melancholie, kterou umocňuje chladný zvuk mellotronu. Zhruba ve čtvrté minutě přichází "free rocková" pasáž s disonatní flétnou, následovaná bolestně hlučnou "crimsonovskou" kakofonií. Po necelých dvou minutách se to konečně usadí a pokračuje pěknou vznešenou melodií. Alessandro Corvaglia je vynikající zpěvák a svým hlasem plným vášně si přímo říká o posluchačovu pozornost. V závěrečné třetině přichází další reminiscence na King Crimson a přímo ukázková kopírka (nebo vykrádačka ?) části skladby "Sailor´s Tale".

Brutálně zkreslená baskytara doprovázená nářkem flétny uvádí titulní a téměř deset minut dlouhou skladbu IL GRANDE LABIRINTO. Tato věc už má mnohem blíže k onomu tradičnímu italskému symphonic rocku, s hřejivým soundem baterie klávesových nástrojů a podmanivým zpěvem, ale ani tady - byť v samotném závěru skladby - nechybí free rocková pasáž.

První polovina alba končí klávesovou a trochu disharmonickou palbou IL CANTO DELL’ INVERNO. Jako dokonalý protipól se na jejím úplném konci objeví kratičký fragment půvabné, takřka renesanční melodie. Jestli při poslechu skladby zalitujete toho, že je tak krátká, nesmutněte. La maschera di cera se k ní v druhé polovině desky ještě vrátí...

Na stopáži jednotlivých fláků se nešetřilo a tak nepřekvapí, že i následující AI CONFINI DEL MONDO trvá téměř třináct minut. Zprvu funky/jazzová ! dupárna přejde do uvolněné melodické části podbarvené mellotronem. Zhruba v polovině skladby se objeví i krátké kytarové sólo a po něm instrumentální smršť, ve které symfonický rock střídají funky - jazzové vpády a divoce létající flétnová sóla. Jako kdyby se v člověku rvaly dvě osobnosti o to, která bude mít navrch...

Zvuky připomínající křik ptáků nás přivádějí k vrcholu alba, do sedmi strof rozdělené a bezmála 23 minut dlouhé suitě IL VIAGGIO NELL’ OCEANO CAPOVOLTO parte 2. Nakřáplý vokál a parádní melodie podbarvené mellotronem mi připomínají milované Museo Rosenbach. Atmosféra však pomalu houstne a vyústí v krátké disharmonické inferno. Po něm, přesně v čase 16:45 vypluje ona půvabná melodie, jejíž kratičký fragment se objevil již v závěru první poloviny desky. Zprvu ji hraje sólový hoboj, k němu se postupně nabalují další a další inštrumenty, skladba postupně košatí, mohutní, roste a zároveň spěje ke svému neodvratnému konci.

Na úplný závěr je tu ještě bonus v podobě písničky La Consunzione, která je upraveným výstřižkem ze skladby "Il Viaggio Nell' Oceano Capovolto Parte 1".

Nebýt těch "crimsonovských" výpadů, dal bych plnou palbu. Ovšem takhle mi je melodičtější a přístupnější debut o něco bližší. Vynikající doplněk do každé progrockové sbírky, tedy za čtyři.