Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 04.08.2014

Existuje celá plejáda bezpohlavních neoprogových kapel, které jen tupě kopírují nápady svých velkých vzorů, a několik málo exemplářů obhajující opačný extrém. A přestože je skupina Blue Mammoth výsledkem jedné obrovské náhody, právě i ji je možno směle řadit do druhé skupiny – dokázala si totiž vybudovat vlastní charakter a nezaměnitelný zvuk. Tento svůj unikát pak ve studiu poslepovala v celek nazvaný velmi jednoduše – „Blue Mammoth“. A eponymní debut byl na světě.

Stejně kýčovitě jako artwork mamutí prvotiny se může zpočátku jevit právě i její sound. Poměrně výrazný klávesový rejstřík evokující nevkusné kvazi-vesmírné plochy (z nějakého důvodu mi na mysli vyvstanul „Dialog s vesmírem“ brněnských Progres 2) může prvně překvapit, nicméně po určité chvíli si na něj jde pohodlně zvyknout. Práce kláves pod horními končetinami leadera kapely a zpěváka Andre Micheliho je zde velice jemná a s citem promyšlená, ač se může mnohdy (případ zejména prvních několika skladeb) jevit až agresivně. Třeba takové piano ve „Winter Winds“ krásně skladbu obohacuje o nové, do té doby nepoznané barvy.
Onen „vesmírný“ opar může být největším problémem a největší překážkou pro potenciálního posluchače, aby do tohoto alba skutečně pronikl. A protože je vnímání hudby (čti umění) čistě subjektivní záležitostí, je třeba si najít vhodný okamžik, kdy vás tento typ hudebního vyjádření neirituje. V opačném případě je zanevření na tuto skupinu naprosto nevyhnutelné.
Jedním z mnoha úsměvně působících prvků na albu je také akcent Andre Micheliho („The Same Old Sad Tale“ zní až komicky). Je škoda, že mnoho hudebních uskupení stále mylně žije v představách o nutnosti anglických textů. Stejně jako u nás dnes ostravský Jeseter udržuje česky zpívaný progrock při životě, by měli být patrioty i zástupci z jiných zemí. To je ovšem jen můj staromilský (a možná i omezený) pohled.

Tři suity a čtyři kratší skladby. Blue Mammoth na to šli očividně poměrně zostra hned u své prvotiny. Ale tak je to správně; pokud má kapela dostatek materiálu, bylo by hloupé jej neposlat do světa kompletní. Krásné na tom všem je, že i když má deska velmi slušných 64 minut, v žádném případě si s sebou nevzala žádný z častých nešvarů – zbytečné opakování motivů, roztahování ploch a ani slaboduché instrumentální prstolamství. Co naplat, každá suita je úplně jiná a upřímně – každá mě maximálně baví. Tak jako mě baví třeba Američané Glass Hammer kvůli své nenucenosti, se mi líbí i tvář Blue Mammoth definovaná jejich debutem.
Ač bych to sama nikdy neočekávala, docela se mi zamlouvají i vyloženě rozjuchané kousky, kterých je zde vpravdě požehnaně. Taková „Metamorphosis“ s několika chytrými instrumentálními vychytávkami či „King of Power“ jsou čirými skvosty, či spíše skvůstky v tom našem malém neoprogovém rybníčku. Stejně tak i poslední a nejkratší suita „Quixote's Dream“ (často je uváděna jako „obyčejná skladba“, ale skutečně se jedná o suitu, viz tracklist) je svou rozmanitostí velmi příjemnou záležitostí pro mé sluchovody. Zdárně kombinuje jak pomalejší a zasněnější tvář mamutů, tak právě i veselé a veskrze sluníčkové neoprogové limonády.

Blue Mammoth jsou dost možná přeslazení (bez toho se snad ani neoprog dělat nedá), ale dokáží tuto svou stránku vkusně vyrovnávat třeba akustickými pasážemi či nečekanými zvraty (slyš „Solitude“ s cembalem a nádhernými flétnami). To je přesně ona věc, kterou od podobně laděných kapel očekávám, ale stále se jí nemohu dovolat. Jistá dávka klasických postupů je naprosto v pořádku, ale je potřeba posluchači dát důvod k soustředěnému poslechu. Mamutům se toto podařilo. Jejich eponymní nahrávka je pozitivní i naléhavá, je v ní vše. A lepší závěr alba než ten v podobě skladeb „Resurrection Day“ a „Infinite Strangers“ si snad ani nelze představit...

Myslete si, že jsem blázen, ale čtyři hvězdy prostě nestačí.