Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 11.05.2014

Pražská kapela Cuprum po třech letech vydává nové album. Velká očekávání a napětí provází každý jednotlivý den, než se mi „Brahma Višnu Šiva“ konečně dostává do rukou...

Cuprum zde plují dál ve vodách svých obvyklých, ve vodách raného progresivního rocku, velmi silně ovlivněného blues-rockovým cítěním a atmosférou pozdních 60. let, kdy se v Československu vynořovaly nové kapely jako houby po dešti. Těžko muzikantům z Cuprum mít za zlé, že se rozhodli touto vyjímečnou epochou v historii rockové hudby inspirovat, nicméně na hodnocení tento fakt musí mít chtě nechtě fatální vliv. Když totiž kapela při popisu vlastní hudby použije slůvko „progresivní“, člověk obvykle očekává něco nového, neslyšeného nebo minimálně kompozičně trochu komplexnějšího, než je obecně zvykem. Pražská šestice se však drží uvrnitř pomyslných mantinelů a deskou „Brahma Višnu Šiva“ dává jasně najevo, že nemá zájem povolit uzdu své fantazii a poskytnout posluchačům jakékoli přesahy do jiných žánrů. Je tedy velice těžké nahlédnout pod povrch této formace a zjistit, zdali se jedná o přirozený vývoj či jistý kalkul. Ač si nemohu (a nechci) být v této otázce jistá, osobně se spíše přikláním k druhé možnosti; připouštím však i to, že se mohu plést.

Věcí, která by potenciálního posluchače mohla zmást, je také název alba. „Brahma Višnu Šiva“ prozrazuje jistou inspiraci v indické kultuře, ale – jak se domnívám – ve více než pejorativním významu, který má mimo jiné za úkol mírně zesměšnit klasická žánrová klišé. Stejně jako název, i artwork má ambice se stát lehce kontroverzním, což mne však jen utvrzuje ve faktu, že se Cuprum neberou příliš vážně a rádi posluchači nabídnou i nevážná, snad až humorná umělecká vyjádření. Tam, kde by se tedy u jiné kapely pravděpodobně nacházela přehnaně upjatě míněná koncepce o smyslu života a duchovní cestě, si Cuprum dělají jednoduše legraci. „Brahma Višnu Šiva“ tak působí velmi upřímným a mile nevtíravým dojmem, což jistě nejen já kvituji. I texty jsou v této věci více než výmluvné (ukázka z textu titulní písně: Brahma Višnu Šiva / Co bylo už není, to tak bývá / A už jen ve snu hřeší / Starý pán, co prohrál souboj s pleší).

Jak už jsem naznačila, hudebně nejsou Cuprum nikterak objevní a potrpí si na konvenční přístup (narozdíl od textů či výtvarného zpracování desky), což ovšem může z jiného úhlu pohledu vypadat také úplně jinak. Těžko totiž odhadovat, jestli je Cuprum jen dobře míněnou parodií na 60. a 70. léta, anebo svou hudbu myslí naprosto vážně. Toto mi nejspíš zůstane ještě na dlouhou dobu skryto; s každou další skladbou je totiž stále těžší tuto záhadu rozklíčovat.
Zůstaňme tedy u toho, že je „Brahma Višnu Šiva“ odrazem skutečného kapelního potenciálu a cítění všech šesti muzikantů. V tomto případě se nabízí mnoho výtek. První by mohla být mířena na podobnost s Flamengem, u níž nevěřím, že by se jednalo o pouhou náhodu. Pěknou skutečností, která by nepozornému fanouškovi mohla uniknout, je i to, že kmotrem této desky byl a je samotný Vladimír Mišík. Další věcí, kterou osobně vnímám jako zdaleka ne úplně prospěšnou, je potřeba zařazovat do každé skladby varhany Hammond, které jsou sice neobyčejně zajímavým prvkem, avšak po jisté době se začínají posluchači zajídat. S odstupem času vidím, že stejným problémem trpěla i cuprumovská prvotina „Musica Deposita“ – obě desky tak dle mého soudu jen reflektují potřebu kapely mít za každou cenu onen líbivý „retro sound“.

Nejvydařenějším kouskem na albu shledávám hned úvodní „Cizí město v hlavní zemi“, které už jen zajímavou hrou slovy dokáže zaujmout. Instrumentace je zde naprosto klasická, ale vzhledem k tomu, že se jedná o první skladbu, nemá šanci nudit. Zde je pak třeba vyzdvihnout skvělou flétnu Richarda Maláta a skutečně nezapomenutelnou melodickou linku, která se po několika posleších zdá být vůbec nejvýraznějším prvkem této desky; prvkem, který vám jako jeden z mála na „Brahma Višnu Šiva“ nedá zapomenout. Dalším pěkným momentem, jenž mi dokázal utkvět v paměti, je i velmi pěkná práce s kytarovými/flétnovými motivy v „Urnovém ráji“. S dalšími skladbami nemám problém, všem vévodí milé zpěvné melodie, texty cloumá všudypřítomná recese a tvář po poslechu značí úsměv. Takže asi takto.

Album mírně řečeno rozporuplné, ale přesto hodné doporučení.