Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 28.12.2018

Small Faces se koncem roku 1966 rozešli s manipulátorským manažerem Donem Ardenem a pod novou nahrávací společností Immediate se pokusili pokračovat ve své nadějně rozjeté rockové kariéře. Deska, kterou kapela nahrála během jara 1967, nesla (stejně jako debut) eponymní název Small Faces, čímž do diskografie kapely vnesla nemálo zmatků. K těm přispěla i původní "stáj" mladé kapely Decca, která jen několik týdnů před vydáním nového alba vypustila do světa kompilaci From the Beginning, aby na svých ovečkách ještě alespoň něco málo trhla.

V pořadí druhé studiové album Small Faces se vyznačuje částečným ústupem od hlučného rhythm and blues k popovějšímu materiálu z jedné strany, z té druhé už ale na vrátka klepala psychedelie. Skladby se z desky sypou jedna za druhou, žádná z nich totiž délkově nejde přes tehdy oblíbený tříminutový formát. Materiál už tentokrát vyšel čistě autorský, povětšinou z dílny dvojice Marriott/Lane, jen na několika skladbách se autorsky podílel i Ian McLagan. Právě jeho hammondky dostaly na desce slušný prostor a vytvořily určitou protiváhu Mariottově kytaře, která debutové album do značné míry táhla.

Samozřejmě i té kytary se na desce dočkáme, třeba taková Talk To You na jejím ostře nabroušeném zvuku (i když zjemňovaném hravým pianem) dost staví. Skladbu Steve Marriott také nazpíval a jeho shouterství jí rozhodně svědčí. Marriottovi téměř rovnocenný pěvěcký prostor na albu dostal (pro mě dost nepochopitelně) také basák Ronnie Lane, jehož vokál zní daleko méně přesvědčivě. Nejvíce mu sedí civilní poloha, jakou ukazuje třeba v McLaganově psychedelií načichlém kousku Up the Wooden Hills To Bedfordshire. Jakmile se dostane do exaltovanějších končin, například v Something I Want To Tell You, začne místy znít ukňouraně. Ale skladba je to (zejména díky McLaganovým klaviaturám) pořád více než dobrá.

Kromě výše zmíněných pecek album samozřejmě obsahuje i další ucházející materiál - ještě z "ardenovských" dob pocházející kytarovou jásavici (Tell Me) Have You Ever Seen Me, srdceryvný valčík Feeling Lonely nebo pohodovku Things Are Going To Get Better. Za zmínku stojí i vytvrzená My Way Of Giving nebo příjemně dobová Get Yourself Together - v obou z nich se slušně vyřádí bubeník Kenney Jones. Pak tu taky ale posluchač může nalézt větší než malé množství vcelku nezajímavého materiálu (Happy Boys Happy, Become Like You, All Our Yesterdays nebo Show Me The Way).

Jak hodnotit dlouhohrající nahrávku kapely, pro kterou bylo v době jejího vydání měřítkem úspěchu stále ještě spíše postavení singlů v hitparádách a samotné LP pak na těchto úspěších jen "parazitovalo"? Album Small Faces '67 rozhodně není tím nejlepším, co kapela vydala, a to ani v rámci její dlouhohrající produkce. V něčem už oproti svému předchůdci učinilo krok vpřed, v jiných ohledech pořád ukazuje rozpaky. Na čtyři to nebude a i ty tři jsou možná malinko milosrdné.