Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 12.02.2019

Na podzim roku 1967 se v Britském království psychedelilo ostošest. Debuty Pink Floyd, Procol Harum, symfoničtí Moody Blues, akustičtí Hollies nebo z povzdálí vše komentující Kinks nesli kůži na trh s nahrávkami, které překypovaly osobitostí a originalitou. Spousta dalších ostrovních rockových spolků se chystala vydat se podobnou cestou - výjimkou nebyli ani londýnští brousci Small Faces, kteří se po dvou sebehledačských deskách měli v úmyslu pevně zarýt do paměti hudbychtivých teenagerů. Koncem onoho památného roku proto v místních studiích spáchali své asi nejznámější dílo, polokoncepční album Ogdens' Nut Gone Flake.

Od vydání předcházející eponymní placky Small Faces zvuk celé kapely slušně rozkošatěl, ale touha po sebevyjádření v délkou spíše úsporných skladbách zůstala. Na jedničku se to povedlo třeba v Afterglow of Your Love, podle mě největším hitu alba s Mariottovým fantastickým zpěvem a mohutnými varhanními linkami Iana Mclagana. Na paty mu šlape další trefa do černého, hravá Lazy Sunday s vtipnou citací stoneovského Satisfaction. Škoda, že třetí pecku Song of a Baker si k nazpívání uzmul basák Ronnie Lane, Mariottovu shouterství se jeho ve výškách přiškrcený vokál ani zdaleka nevyrovná. To McLagan se se zpěvem svého autorského příspěvku Long Agos and Worlds Apart, ze kterého tu a tam vykukuje kalifornská poetika Byrds a podobných spolků, popral se ctí.

Potud docela slušné. Jenže druhou stranu desky se kapela (nejspíš po vzoru pokusů Beatles či Moody Blues) rozhodla propojit do hudebně-básnického celku "Happiness Stan". Tím pádem každé skladbě této strany předchází část (podle mě dost naivního a otravného) vyprávění o Stanovi pátrajícím po tom, proč Měsíc na obloze ubývá. Bohužel i jednotlivé skladby jsou o něco slabší než ty z první strany, asi nejlépe z nich vyšla kytarovka Mad John, případně ještě vcelku nadějná divočina Rollin' Over a (s přimhouřením obou očí ještě) "titulka" Happines Stan se slušnou atmosférou.

Na jaře 1968, kdy deska Ogdens' Nut Gone Flake vyšla, šlo o docela "trendy" muziku - takoví Zombies nebo Spooky Tooth na svých v téže době vydaných počinech mísy zněli docela podobně. Jenže zatímco Spooky Tooth se na svém debutu teprve nadechovali k daleko odvážnějším dobrodružstvím, Small Faces se na Ogdens' Nut Gone Flake nejspíše dotkli stropu svých možností. Ze šedesátkových studiovek kapely je tato podle mě nejlepší, nicméně oproti dobové psychedelické konkurenci pořád silně ztrácí. Tři a půl hvězdičky tím pádem zaokrouhlím dolů.