Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 04.11.2017

Jméno Larry Coryell jsem poprvé zaregistroval na záznamu z koncertu "Guitar legends" ze Sevilly, konaného v roce 1992. Larry zde zářil vedle jmen jako John McLaughlin, Jeff Beck, Paco De Lucia či George Benson. Jeho hra se mi líbila, ale vůbec jsem tehdy netušil, že jde o osobnost, která svou tvorbou ovlivnila vývoj jazz-rocku a fusion podobně jako třeba již zmíněný John McLaughlin. Když jsem o pár let později tady na progboardu objevil jeho mamutí diskografii, zkusil jsem náhodným výběrem dát některému z jeho alb šanci. Volba padla na desku Barefoot Boy, jeho v pořadí čtvrtou studiovou sólovku.

Asi nejvýraznějším prvkem celé desky je tříčlenná bubenická sekce - kromě klasického hráče na bicí Coryell angažoval ještě perkusionistu a hráče na konga. Díky tomu se album může pochlubit krásně plnou a členitou rytmikou a vůbec pak nevadí, že v první skladbě zcela absentuje basa. V Gypsy Queen (napsal ji maďarský jazzový kytarista Gábor Szabó a krátce před Coryellem ji na svou druhou desku zařadil Carlos Santana) se totiž kromě zmíněné rytmiky objevují už jen saxofonista Steve Marcus a samozřejmě mistr kapelník. První polovina skladby je v režii Marcusova saxofonu, když se ale dostane ke slovu sám Larry, zní to, jako byste slyšeli mix Johna McLaughlina a Jimi Hendrixe. Ultrarychlé jazzové běhy střídá s dlouhými zpětnými vazbami a oživuje tak spíše poklidné vyznění Szabóova originálu.

Druhá skladba The Great Escape je na první poslech z celé desky asi nejpřístupnější. Jasný melodický motiv a nekomplikovaná struktura z ní dělají místo oddechu mezi dvěma rozsáhlejšími kusy. Tedy ne, že by tu nebylo co poslouchat - jak Marcusův saxofon, tak Coryellova kytara dostanou dost prostoru k sólovým dobrodružstvím.

Mým favoritem na albu je pak závěrečný dvacetiminutový opus Call to the Higher Consciousness. Po táhlém intru (nebo outru předchozí skladby?) se rozjede krásný ústřední motiv, podpořený navíc pianem Mikea Mandela. Díky klidnému, nikam nepospíchajícímu tempu skladby si lze krásně vychutnat mistrovské sólové výstupy v tomto jazzovém dezertu. Dočkáme se kytarového kvílení, za které by se nemusel stydět ani Jimmy Page, lehce disonantních klavírních běhů i uklidňujících tónů saxofonu, v druhé půli skladby dostane k potrápení své soupravy příležitost i bubeník Roy Haynes.

Moc dalších Coryellových desek zatím neznám, takže hodnocení je spíše takové orientační - četl jsem i názory, že zrovna toto album se z Larryho sólové tvorby dost vymyká. Mně ale chutná hodně, takže čtyři hvězdičky udělím bez váhání. Kdo máte chuť na trošku jazz-rocku, napájeného spíše z toho jazzového řečiště, bez obav desku Barefoot Boy zkuste.