Reakce na recenzi:

DeaconJohn - @ 13.02.2010

Kdybych se měl rychle rozhodnout, jestli volím Losnu nebo Mažňáka... tedy Gilmoura nebo Waterse, odpověděl bych, že hlasuji pro Gilmoura. Je ale krátkozraké dělit kapelu na dva tábory podle dvou hlavních představitelů a skladatelů. Jak tu již bylo řečeno, tak nejsilnější byli pánové spolu. Jestliže Waters byl duchem a kapely, který tvořil i hudební základy většiny písní Pink Floyd, tak Gilmourův vklad v podobě jeho hlasu a uplakané kytary tvořil nedílnou součást všech "velkých" skladeb kapely. Nejslavnější deska - DSOFM - je toho zářným příkladem. Na první poslech je hlavní postavou Dave, který téměř vše zpívá a jeho "guitar work" zdobí celou plochu alba, ale byl to Roger, kdo vymyslel celý koncept a udal směr. Co z toho plyne? Gilmour byl bezpochyby hudebně nejnadanější muzikant v celé kariéře Floyd, ale jeho vliv na kapelu spočíval především v konečném zvuku skladeb a jeho melodice, která zkrášlovala syrové a neopracované struktury písní jeho kolegy.
Poslední studiová deska Divison Bell je o něčem jiném. Z hudby Pink Floyd se tu víceméně používá pouze jeden motiv, chcete-li postup - Wrightovy klávesové plochy, do kterých lká Gilmourův nereverbovaný stratocaster, to vše je poháněno nevzrušivým rytmickým doprovodem Masona. Skvěle to fungovalo u Echoes, Shine On You Crazy Diamond atd., ale při více než hodinovém poslechu začne celé album splývat dohromady a ztrácíte v něm pojem o čase. Nedílnou součastí mnoha skladeb se staly vokalistky, které se tak osvědčily u Dark Side Of The Moon a dokonce se tu objeví i saxofon, který také nechá vzpomenout na toto období. Je to taková reminescence na typické Pink Floyd, i když každý si pod tím představuje něco trochu jiného. Nepodezírám kapelu z toho, že by bylo Divison Bell nějakým kalkulem nebo "podvodem" na věrné fanoušky. Spíš se obávám, že prostě do jisté míry došla inspirace a tak se chtě nechtě museli muzikanti vracet do minulosti. Výsledek je dobrou relaxační záležitostí do nepohody, ale chybí trocha toho watersovkého sarkasmu a přímočarost, bez kterých jsou některé skladby vyložene přeslazené a tím pádem ne moc dobře stravitelné.
Skladby Cluster One, What Do You Want From Me, Marooned a Wearing The Inside Out se moc hezky poslouchají a ona zmiňovaná gilmourovská esence tu vyniká naplno. Vrcholem je glorifikovaná High Hopes, která je nejvíce propracovaným kouskem alba, navíc ji budu mít do konce života spojenou s jistými vzpomínkami. Příkladem kompozičního úpadku je komerčně vtíravá Take It Back a v podstatě celá druhá část Divison Bell.
Občas mám na Divison Bell náladu, ale většinou si poslechnu pouze High Hopes, takže ve výsledku se u mě jedná o lehce podprůměrnou kolekci skladeb Pink Floyd. Písně jsou k běžnému posluchači vstřícné a nedivím se, že je album tak oblíbené, ale já mám své favority jinde.