Reakce na recenzi:

horyna - @ 20.06.2016

Album Human Zoo, spadá do druhého období kapely, jež začíná silně akustickým počinem D Frosted a končí právě tímto albem. Zmíněná etapa kapely mi není nijak závratně sympatická a alba jako Open a Homerun jsou vcelku silně stočena k Americe, jejich popovější charakter, písničky pro širší masy, velké zastoupení balad a znatelná učesanost s výskytem hluchým momentů a nudících skladeb (kdo miluje tuto kapelu komplet, chápu že na alba nejspíš nazírá jinak) mi nekterak neimponuje. Recenzovaná kolekce sice patří do oné kategorie, ale její mnohem odvážnější zvukový charakter, lehce otevřená vrátka době jež má už za krátko přijít s další deskou a hlavně, solidní množství svěžích a novátorských nápadů, sice zakomponovaných opět do většího počtu pomalejších písní, patří k mým oblíbeným.

Human Zoo- spadá mezi typické otvíráky kapely, střední tempa, patřičný důraz a jasně čitelný Lee, naznačují že všem rázným dnům u Gotthard ještě není konec.
Dvojka What I Like- už se dá označit jako balada, je ovšem mistrně napsaná, obsahuje krásné španělky i přístupné smyčce, zajímavá sóla a pohodově intonujícího vokalistu, když se před refrénem přidá ženský prvek a po něm smyčcová pasáž, je o malý zázrak postaráno.
S Have a Little Faith- mám už celkem problém, přijde mi příliš přeslazená a kýčově nezajímavá.
Top of the World- zaduní basovou linkou a skvěle rytmickou šestistrunkou, začíná se opět blýskat na lepší časy, přesto, že refrén si nic nezadá s rockem, praktikovaným zpoza oceánu.
Janie's Not Alone- použití houslí a akordeónu (tedy spíše kláves) dodává písni značné novum, velká pohoda a nadhled je z kapely cítit, musím přiznat, že tuto píseň mám vemi rád a Steve je/byl prostě velkej frajer.
Fantastickou atmosférickou baladu Still I Belong to You- unášejí ozvěny smyčců, intenzivní Stevův vokál položený na basové lince a hlavně překrásný klavírní part.
One in a Million- standardní hard rock v podání Gotthard, nic nezkazí,ale ani ničím nepřekvapí.
Za to No Tomorrow- je perla z největších, hitové ambice slyším nejen v akustických záchvěvech, zajímavé stavbě, ale třeba i ve výborné vokální akrobacii.
Další baladou je First Time in a Long Time- klasické kytary Lea Leoniho a Mandy Maiera jen rozkvétají, vítr tu opět vané od západního pobřeží.
Zvláštně kořeněná Where I Belong- patří ke šlapavě přesvědčívým číslům těchto Švýcarů, v níž obzvláště kytarové party v mnoha barvách dostávají posluchače na svou stranu.
Long Way Down-široké spektrum kompozičního nadhledu je použito v této jasné tutovce koncertních pódií.
Album zakončuje jak jinak než baladická What Can I Do- je jich tu opravdu hojně, ale její lyrický a oduševnělý charakter dokáže diváka lapit do svých spár, tomu bych i uvěřil, u mnne se to podařilo tak napůl.

Jsem rád, že vlastním i jednoho zástupce z tohoto období kapely, kde s rostoucími poslechy tohoto díla, roste také úměrně i jeho cena v mé sbírce.