Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 30.07.2019

Nejsem žádným velkým znalcem ani obdivovatelem jazz rocku, ale i v tomto žánru jsem objevil mnoho zajímavých desek. Bylo to většinou tehdy, když se kapele povedlo namíchat hudební koktejl ještě s jinými žánry. Tak nakonec vznikla žánrově rozvolněné alba, která právě tím získala své vnitřní kouzlo. Z poslední doby nemohu nezmínit mnou hodnocené výtečné Panzerpappa z Norska, Alex Skolnick Trio ze Států, nebo Finnforest z Finska. Tyto soubory naplňují výše napsané. Každý na to jde po svém a žádná šablonovitost či nuda při poslechu jejich alb nehrozí.

Nejinak tomu je i u dalších severských zástupců z této oblasti, kapely Elephant9, která vznikla v roce 2006 v norském Oslu. Do dnešních dnů je soubor plně funkční, vydal několik studiových i živých záznamů se zajímavě sladěným výtvarným pojetím obalů, sám nebo s hosty.

Je zajímavé nahlédnout na minulá působiště jednotlivých členů kapely. Pokud se rádi seznamujete s inspiračními zdroji těch kterých muzikantů, tak zde se jistě vyřádíte a strávíte tím jistě pár hodin a objevíte spoustu dobré muziky. Stačí zmínit, že vydávají u norského labelu Rune Grammofon, který se během let vyprofiloval do jednoho z nejosobitějších firem v žánru elektroniky a jazzu. Výpis kapel a alb, na kterých se muzikanti podíleli by zabral prostor pro několik recenzí, proto se omezím na to zásadní : Stale Storlokken se proslavil mj. u avantgardně jazzových Supersilent, Nikolai Eilertsen hrál u National Bank a Torstein Lofthus zazářil u tvrdě elektronických Shining.

V recenzi bych se však rád vrátil k debutnímu albu nazvaném DodoVoodoo. Kapela na něm představila svoji vizi energeticky nadupaného jazz prog rocku s retro zvukem nástrojů, ovšem skloubenou s moderním stylem hry. Klávesista Stale Storlokken použil piano Fender a hammondky, burácení baskytary doplnil Nikolai Eilertsen - nahrál i nějaké kytarové party, ty se mi podařily objevit až v závěrečné písni. Hnacím motorem a dominantním muzikantem na albu je ale pro mě Torstein Lofthus - (s trochou nadsázky) norské převtělení Carla Palmera – jeho nástroj z nahrávky vyzařuje do okolního prostoru tolik energie, jako by zrovna explodoval reaktor v Černobylu.

Stačí jen pustit první a zároveň titulní skladbu Dodovoodoo a ihned porozumíte, co chci říci. Mě osobně to připadá jako kombinace komplikovaných ELP s rytmikou Deep Purple z jejich pověstných improvizací ke konci šedesátek a klasického jamu jazz rockové kapely. V následující I Cover The Mountain zaznamenávám zpočátku ten severský chlad a melancholii, tolik podobný trademark tamějších souborů. Zde je prezentován občasnými tóny obstarožního moogu a Fender piana do improvizovaných pasáží bicích. Struktury melodií a skladba samotná postupně vystupuje z mlhy a ke konci získává jasné kontury. Třetí Skink jazz rockově burácí, další Hymne opět chladivě mrazí. Kratičká Misdirection opět hudebníky rozhýbe. V nejdelším opusu alba Doctor Honoris Causa jsme po dlouhé předehře svědky jakéhosi prolnutí psychedelie, space a jazz rocku na severský způsob. Závěrečná Directions po free jazzovém úvodu opět vysílá paprsky energie do všech stran. Oba poslední kousky jsou velmi svébytnými cover verzemi Weather Report.

Elephant9 se s nahrávkou alba moc nemazali. V podstatě ji naživo ve studiu nahráli a vybrali to nejlepší. Slyšel jsem i další jejich alba, nicméně jako nejlepší označuji tuto prvotinu pro její nespoutanost, dravost a syrovost. Na několika webech jsem se dočetl, že Elephant9 jsou současnou nejlepší norskou koncertní kapelou. Docela bych tomu věřil.

Ukázka zde : www.youtube.com/watch?v=BwPzX2-IjDc

P.S. : kapely jsem si všiml v poslechovém vlákně a zdejší hitparádě, kde ji Brano několikrát propagoval a dnes jsem za tento objev velmi rád.