Reakce na recenzi:

horyna - @ 25.03.2019

Pokud má člověk zažitý a oblíbený určitý hudební styl, či kapelu, je celkem přirozené, že hledá jemu podobné "klony" nebo poslouchá muziku, která se v podobných stylových mantinelech ráda pohybuje. Ještě těžší situace nastane, když takový projekt skončí a díra na trhu není zcela zacelena. Pro velkou skupinu fanoušků britských Porcupine Tree byl jejich rozpad trpkým koncem něčeho velmi, velmi krásného a sugestivního. Hlavní leader Steven Wilson se vzápětí vydal na dráhu sólovou, ale koncept jeho tvorby jako samostatného umělce už čerpá z jiných subžánrových slohů a atmosféra dalších desek specifik Porcupine Tree absolutně nedosahuje.

Hudební trh nabízí nespočet variant a určitě i vykradačů této kdysi tak mimořádné kapely. Originál však navždy zůstane originálem a pokud divák zatouží přiblížit se do stínu Porcupine Tree, musí hledat pečlivě a obezřetně. Potřebuje podobně mimořádný počin - sice příbuzný, přesto svébytně silný a osobitý. Jednu z případných možností nabízí multiinstrumentalista Robin Armstrong, který prostřednictvím projektu Cosmograf (kterému vdechl život sám a jehož potřebné funkce udržuje s přispěním prog-rockové smetánky dnešní doby) nabízí ve své muzice nespočet emocí a pocitů paralelně laděných k těm, které vytvářela parta okolo mistra Stevena Wilsona. Ne, Cosmograf nejsou pouhou kopií ani mladším dorostencem kdysi předních ikon žánru Porcupine Tree. Jistě, mají společných dost styčných míst, ve kterých vám je mohou připomínat, ale rovněž hodně těch, kde jdou svou vlastní cestou skrze posluchačovo nitro s paletou obdobně laděných, jímavých a hlubokých prožitků.

Tato deska svým obsahem nabízí daleko víc, než může dnešní smrtelník od běžné progresivně koncipované muziky očekávat. Její emoční kouzlo je skryto v neznámých dálavách nekonečného a pro mnohé také děsivě lákavého vesmíru. Právě do jeho prostor je vyslán astronaut Sam s cílem zachránit lidstvo. Příběh pojednává o jeho myšlenkových pochodech, v nichž se zabývá otázkami osamělosti, izolace, neštěstí a možného selhání.

Robin do své muziky záměrně absorbuje spousty novějších zvukových trendů, které koncepční rozměr díla ještě podtrhují. Plejáda špičkových hudebníků v jim předepsaném materiálu odvádí standardně kvalitní práci. Hudebně jde o vyšperkované, moderní progresivně rockové dílo plné sugestivních pocitů a děsivě odtažité atmosféry. V instrumentálních částech jsou vesmírné dálavy obzvlášť hmatatelné. Vedle všudypřítomných klávesových koláží napomáhá k ještě větší autenticitě gilmourovsky snová kytara, díky níž je prohlubující se samota maximálně působivá. Vrcholem naprosto vyrovnané sbírky je pro mě titulní skladba The Man Left In Space, jejíž melodie se mi zadřela pod kůži už s prvním poslechem a její krása mě stále nepřestává uchvacovat a fascinovat. Tón Robinova zpěvu je zde neskutečně skličující a smutný.

Osobně mi chvíli trvalo zvyknout si na Armstrongův civilní vokální projev, který mi do takto působivé muziky přišel zprvu suchý a vyzníval ploše. Šlo však pouze o zvyk, který jsem při nějakém čtvrtém poslechu akceptoval a dnes bych už rozhodně neměnil. Pokud je vám blízká space nálada alb Signals od Rush nebo Dimensionaut od Sound of Contact, pokud máte rádi hloubavé kouzlo tragična, silné emotivní vzestupy i pády, melancholickou prázdnotu i tajemnem obestřenou sci-fi hrozbu budoucnosti, právě pro vás je muzika ukryta na desce The Man Left In Space tím pravým a ideálním pokrmem. Pro mě osobně pak leží další rozměr hudby Cosmograf právě v jeho návaznosti na odešlé Porcupine Tree. Mohu snad chtít víc?

P. S.: Naschvál si tuto záležitost pusťte ničím nerušeni v pozdních večerních hodinách. U takto atmosférické záležitosti nabude její vnitřní účinek na intenzitě a garantuji vám, že prožijete blahodárnou hodinu ve společnosti překrásně okázalé vesmírné melancholie.