Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 10.12.2014

The Mercury Tree je kapela z amerického Oregonu, o které se, přiznejme si, příliš nemluví. Je tak jedním z případů, u kterých je popularita nepřímo úměrná kvalitě. Již dlouho jsem neslyšela tak neotřelé fúzování stylů, stylů navíc v mnohém tak protichůdných. The Mercury Tree se právem nazývají experimentální kapelou, u které bych si však dovolila červeně doplnit a dvakrát podtrhnout slovo prog. Ač je posluchač během přehrávání celého alba vystaven obrovskému množství různorodých stylů, u progu kapela vždy s pokorou končí. Tito nešťastní Američané mi potvrzují, že to stále má smysl – že má smysl stále hledat, přestože je trh nebývale přesycen.

„Countenance“, jejich třetí full-length deska, ukazuje směr, jímž by se progové kapely mohly v blízké budoucnosti vydat. The Mercury Tree jsou mistry strategie: dokáží liché takty obalit do stravitelné formy takovým způsobem, že se velmi snadno vstřebávají, ale zároveň žádné ucho progařovo nezůstává neukojené. K mému překvapení se na tomto albu střídá až neuvěřitelné množství různých vlivů – od klasického progu je kapela schopna se přemístit až k soudobému indie zvuku či postrockové „plačbě“. Všechno zvládá s grácií a nic nečpí vypočítavostí – zkrátka a dobře se zdá, že jsou členové The Mercury Tree natolik multižánroví, že je to v jejich tvorbě naprosto přirozeně reflektováno. Žádné vnější zásahy, jen ryzí tvořivost, která nemá žádné žánrové limity.

Co se mi na albu „Countenance“ nesmírně líbí, je fakt, že jde neustále směrem dopředu a nemá tendence se v žádném případě vracet zpět. Hudba je v pohybu a má sama o sobě smysl, přičemž vykazuje prvky opravdu výjimečné autorské nátury. Překvapivých momentů je zde více než požehnaně a nutno podotknout, že valnou většinu z nich má na svědomí kouzelná kytara Bena Speese. Ta se z čistě marsvoltovských poloh dokáže přehoupnout v emocionální smršť s vypjatými, někdy až plačtivými postrockovými motivy. V souvislosti se Speesovou kytarovou prací bych zmínila hlavní stavební prvek; prvek, který prostupuje celé album, a sice hru s kontrasty. Jestliže je kapela schopna v jedné skladbě citovat šedesátkovou psychedelii, moderní elektronický rock ve stylu Crosses, indie i postrock, je třeba zbystřit. Musím uznat, že něco takového jsem ještě nikdy neslyšela a pravděpodobně se mi ani nepodaří něco podobného v budoucnu slyšet, přestože bych si to přála. Toto je totiž směr, který je progresivní již od své podstaty.

S trochou nadsázky mohu říct, že v hudbě The Mercury Tree slyším naprosto všechno. Kromě již zmíněných stylů se zde ve velké míře objevují také neoprogové postupy. Pasáže jakoby vystřižené z některého alba hogarthovských Marillion jsou na „Countenance“ obvyklým jevem a když napíšu, že mi sametový tenor Bena Speese silně připomíná i Jona Davisona z Glass Hammer, nikdo asi nebude příliš překvapen. To, kolik v hudbě The Mercury Tree cítím nechtěných a nezáměrných odkazů, mě fascinuje. Přesto však dokážu kapelu vnímat i naprosto separovaně od okolního světa a dokážu uznat, že se opravdu nejedná o výsledek jakékoli formy vypočítavosti. Tito Američané jen hudbu cítí jinak, cítí ji jako univerzální prostředek, který není nutné mít vždy svázaný pevně definovanými žánrovými mantinely.

Syntéza klasických rockových žánrů – psychedelie („The Ellsberg Cycle“), progu a fusion („Jazz Hands of Doom“) - s moderními indie názvuky, elektronickým vrčením a čímkoli s předponou „post“ je zde dovedena k naprosté dokonalosti. Mým osobním favoritem na albu je skladba „Artifracture“, která se zpočátku tváří jako hodný soft prog à la Glass Hammer, ale během velmi krátké doby se promění v zatěžkaný, až démonický stoner/sludge s přesvědčivým screamingem. Výborný příklad toho, že by se kapela uživila i ve vodách tvrdé hudby. Další skladbou, která mi učarovala, je „False Meaning“, kde hudba The Mercury Tree dosahuje naprostého vrcholu. Překrásné melodie a vygradované kytarové party, jež jsou zde přítomny, mi nedávají spát. Čirý postrock, čirá nádhera, slzy v očích. A tak je to v podstatě s celým albem. Progové absolutorium. Bod, do kterého touží dospět každá kapela.