Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 18.07.2015

Hodně rockerů zná její hlas, méně jich už k němu dokáže přiřadit to správné jméno. Tajemně okouzlující duet s Robertem Plantem ve skladbě The Battle of Evermore ze zeppelinovské Čtyřky je ale jen jedním z mnoha magických záblesků, které za svou krátkou, ale o to intenzivnější kariéru zanechala otištěné na nahrávacích páscích. Sandy Denny, výrazná postava britského elektrického folku přelomu 60. a 70. let, výborná skladatelka a interpretka, "malá paní s velkým hlasem".

V době nahrávání The Battle of Evermore už za sebou Denny měla angažmá u Fairport Convention a turné na podporu debutového alba své nové kapely Fotheringay. Několik měsíců poté byli ale Fotheringay minulostí a Sandy začala pracovat na svém sólovém debutu, nazvaném The North Star Grassman and The Ravens. Ze své bývalé kapely si přizvala rytmickou sekci Pat Donaldson - Gerry Conway, kytarové party z větší části obstaral její bývalý spoluhráč z Fairport Convention Richard Thompson (jen v několika skladbách se objevili kolegové z Fotheringay Trevor Lucas a Jerry Donahue) a na klavír zde zahrál Ian Whiteman.

Osobitý skladatelský rukopis Sandy Denny je pěkně čitelný už v úvodní skladbě Late November. Tato posmutnělá elegie (námětem textu skladby je tragická smrt bubeníka Fairport Convention Martina Lambla při autonehodě), v níž autorčin zpěv a klavírní doprovod dobarvují zvukové ornamenty nástrojů všech tří zúčastněných kytaristů, pochází ještě z "fotheringayovského" období.
Další kompozici, tradicionál Blackwaterside, ozvláštňuje kromě Dennyina nádherného zpěvu i akordeon v rukou Richarda Thompsona, díky němuž získala skladba jakési "iroskotské" zabarvení. Romantickému kousku The Sea Captain dominuje akustická kytara a zajímavé vícehlasy, které zde nazpívala sama autorka. Oživení po klidném začátku desky přináší rock'n'rollově odpíchnutá dylanovka Down In The Flood, kde si s Denny střihl pěvěcký duet pro změnu kytarista Thompson - a má to místy až airplanovskou šťávu. A v určité pompéznosti a rozmáchlosti bychom styčné plochy s tehdejšími Jeffersony mohli najít i v epické skladbě John The Gun, v níž vynikají především housle Barryho Dransfielda - další styčný bod s kalifornskými psychedelickými věrozvěsty.

Druhou polovinu desky zahajuje slabší skladba Next Time Around, ve které mi nesedí hlavně ty smyčcové doprovody - dovedu si tuhle písničku představit zahranou mnohem působivěji, třeba jen s klavírem a kytarou. V The Optimist se dočkáme až countryových meziher, kterým ale nechybí rocková dravost, což je rozhodně fajn. Přichází můj oblíbený kousek desky - našlápnutý cover Let's Jump The Broomstick, který už dříve proslavila třeba "Mrs Dynamite" Brenda Lee. Sekaná kytarová kila, hravé piano, hutný basový spodek a Sandy Denny s hlasem jako zvon, tuhle kombinaci můžu. Do Wretched Wilbur už orchestrální křoví pasuje víc, i když za zvonivou akustickou kytarou působí zvláštně. Titulní skladba The North Star Grassman and The Ravens je z celého alba možná vůbec nejlepší věcí - skloubení netuctové, ale snadno zapamatovatelné melodie, Dennyina tu konejšivého, tu vypjatého vokálu a nástrojových aranží se povedlo na jedničku. V závěrečné Crazy Lady Blues pak vynikne hlavně vydatně sólující havajská kytara hostujícího Buddyho Emmonse. Z bonusů na verzi z roku 2005 stojí za zmínku ještě šlapající rock'n'rolly Walking The Floor Over You a Losing Game - je ale podle mě dobře, že se Denny na desce rozhodla ukázat hlavně svou písničkářskou tvář, čímž lépe vynikly její autorské a pěvecké kvality.

Desku The North Star Grassman and The Ravens vnímám jako velmi zdařilý sólový debut. Sandy Denny potvrdila svou pověst talentované hudebnice a spolu se svými doprovazeči se jí povedlo vytvořit posluchačsky přístupnou, ale přitom nápaditou a emotivní nahrávku, která ve srovnání s tehdejšími deskami zavedených kapel v rámci žánru (Fairport Convention, Steeleye Span, Pentangle atd.) dodnes bez problémů obstojí. Čtyři hvězdičky zde budou naprosto zasloužené.