Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 06.09.2015

Britský elektrifikovaný folk 70. let rozhodně nepatří mezi žánry, které by i po letech oslovovaly masy fanoušků a užívaly si jejich nehynoucí přízně. Proč taky - třeba v porovnání s americkými psychedelickými legendami z konce předcházejícího desetiletí prostě chyběla britskému folku alespoň špetka rebelství a antisystémovosti, vše bylo "po anglicku" tak nějak upjatější a sešněrovanější. Ale i na tomto hudebním písečku lze stále hledat a nacházet klenoty, které s uplynulým časem neztrácí nic ze svého lesku a dávají tak vytrvalým hudebním "archeologům" tisící první důvod k radosti. Jedním z takových kousků je bezpochyby i druhé sólové album britské folk-rockové písničkářky Sandy Denny, zvané jednoduše Sandy.

Stylově stojí tato deska velkoryse rozkročena mezi folkem, vydatně inspirovaným staroanglickými melodiemi, a americkým country - oba žánry tu překvapivě dobře spolupracují a navzájem se "netlučou". Hlavní protagonistka si k nahrávání opět přizvala osvědčené spolupracovníky - kytaristu Richarda Thompsona a basáka Pata Donaldsona, bicí tentokrát obstaral studiový hráč Timi Donald. V různých skladbách si pak zahráli i další Dennyini kamarádi a bývalí kolegové - Trevor Lucas, Dave Swarbrick či John "Rabbit" Bundrick.

Z deseti skladeb na albu bych mohl za nejlepší označit pomalu kteroukoli - střednětempé kousky s výraznou melodickou linkou, osobitými akordovými podklady a občasným orchestrálním křovím jsou tu všechny výborné a Denny si za ně i po letech zaslouží absolutorium (nutno také dodat, že je deska až na jednu výjimku - cover Dylanovy Tomorrow Is a Long Time - zcela autorská), takže to proběhnu spíš telegraficky. Úvodní dvojice It'll Take a Long Time a Sweet Rosemary tvoří silný otvírák, první jmenovaná je ukázkovým příkladem žánrové syntézy folku a country, o které jsem psal výše, druhá už je plně ukotvena ve staroanglické melodické šabloně. Ve For Nobody to Hear se dočkáme ještě zlomku rock'n'rollových ozvěn (ty ale Sandy více akcentovala na paralelně vznikajícím albu Rock On jednorázového uskupení The Bunch), Quiet Joys Of Brotherhood pak nabízí křišťálově čistý Dennyin vokál, nerušený jakýmikoli dalšími nástroji, neb tu Sandy skoro celou skladbu pěje a-capella a vícehlasně.

Laskavá vyprávěnka Listen, Listen je na první poslech asi nejvýraznějším kouskem alba a logicky se tehdy dostala i na singl. Já mám ale radši následující uhrančivý klavírní kousek The Lady - podle mě možná vůbec nejlepší skladba, jakou Sandy kdy napsala. S Bushes and Briars se nám opět vrací countryové reminiscence, evokované hlavně klouzavými tóny slide kytary, výpravnou atmosféru zase přináší jedna z delších kompozic, bohatě proaranžovaná It Suits Me Well. Závěr desky pak obstará zasněný kousek The Music Weaver. Z bonusů se určitě sluší zmínit mrazivou válečnou fresku Here in Silence a francouzským textem opatřenou skladbu Listen, Listen (zde jako Ecoute, Ecoute).

Desku Sandy považuji za excelentní ukázku vyspělého folkového písničkářství, spojeného s nezaměnitelným vokálním projevem hlavní protagonistky. Pro mě možná nejlepší britská folk-rocková deska 70. let, což nelze ocenit jinak než plným počtem hvězdiček. Kdo má rád elektrifikovaný folk a jméno Sandy Denny mu nic neříká, může začít poznávat právě zde a myslím, že nebude zklamán.