Reakce na recenzi:

Bejvalej poloblb - @ 19.03.2019

Na třetí desku profesorů melodického rocku musíme nahlížet v kontextu doby. Time To Burn i přes svoje neoddiskutovatelné kvality už tenkrát byla jedna z posledních žánrových desek, která vyšla na major labelu. Svět poblouznila vlna grunge a protože kravaťákům nejde primárně o hudbu, ale o zisk, byly všechny podobné soubory nemilosrdně vykopnuty na ulici. Jako by to nestačilo, ani odborný tisk se k těmto hrdinům své doby nepostavil čelem a často je zesměšňoval, parodoval a nenechal na nich nit suchou. Hrozná doba! Huff se logicky jako mnoho jeho kolegů z branže zaměřil na práci ve studiu a začal se živit jako studiový hráč a producent.

Skalní fanoušci ale na svojí oblíbenou hudbu nezanevřeli a na přelomu tisíciletí po ní byla docela slušná poptávka. Obrovský kus práce pro scénu odvedl italský label Frontiers, který vznikl roku 1996, systematicky podepisoval tyhle odpadlé soubory a umožnil jim vydávat nové desky a znovu se dostat do povědomí fanoušků. V současnosti do Frontiers mnoho lidí kope a používá hanlivé příměry. I když jejich současná produkce stojí někdy na hranici dobrého vkusu, nikdy jim nezapomenu jejich odvahu jít proti proudu a zainvestovat do ve své době mrtvých kapel. Všechna čest! Frontiers šli však ještě dál a často iniciovali znovuzrození dávno rozpadlých kapel. A právě mezi ně se řadí i Giant se svojí třetí deskou.

Obal tentokrát v pořádku, vévodí mu jakési starověké stavby. Potěší i návrat ke starému logu. Co nepotěší je absence Alana Pasquy. Giant tedy v triu za bohatého přispění externích spolupracovníků, ve svojí produkci s výpomocí od starého známého Terry Thomase. Booklet na rozloze dvanácti stránek obsahuje i texty.

Styčných bodů s debutem je víc, a tak album otevírá skvělé kytarové intro. You Will Be Mine jako by vypadla ze stroje času a dává vzpomenout, v jaké fazoně byla kapela před deseti lety. Těžko říct, v jakém poměru tu jde o skladby ze šuplíku a nově napsané. Nebudu se upejpat a řeknu, že následující Over You byla v době vydání mojí oblíbenkyní a je jí i dnes. Nakažlivě zpěvná linka s bohatými sborovými přiznávkami, krásnými harmoniemi a údernou slokou. První baladou alba je Don´t Leave Me In Love. Nápaditá a hojně klávesově podpořená písnička lehce pomrkávající po modernějších trendech v AOR. V další Love Can´t Help You Now se stroj na hity poprvé zasekává a kapela předkládá klišovitou kaši s tak nuceným refrénem, až to není hezký. Cosi se pokazilo i ve zvuku, najednou vymizel prostor a zvuk je plochý a nepříjemný.

Následující dvojice skladeb s podpisem Van Stephensona a Boba Farella vrací zvukovou kvalitu na správný level, ale skladby jsou kompozičně vyčpělé a nejsou hodny jména Giant. Nic na sestupném trendu nemění ani Oh Yeah z pera kapely, která by se spíš hodila do repertoáru raných Bad Company. Ovšem bez refrénu, ten je katastrofální. To křehká Huffova balada Can´t Let Go je přímo nádherná a vždy si jí pouštím dvakrát za sebou. Krása! Poslední song je překvapivě cover verze Bad Case Of Loving You od Johna Moon Martina. Sám jí vydal jako singlovku roku 1978 k albu Shots From A Cold Nightmare. Giant jí přepracovali k obrazu svému, funguje náramně a obstarává důstojný závěr poměrně rozpačitého alba.

Smíšené pocity. Na jedné straně radost z alba po mnoha letech a na druhé nevalná kvalita některých položek. Postrádám i bohatší kytarovou hru. Kytara jako celek je upozaděná a na povrch se dostávají klávesy. A to mi u kapely, která má ve svých řadách tak famózního hráče jako Huff, přijde kontraproduktivní. Třetí deska se tak stává nejslabší nahrávkou s božským Danem Huffem, protože na dalším albu nejen že nezpívá, ale ani nehraje!
Procentuální hodnocení 65%