Reakce na recenzi:

horyna - @ 10.06.2016

Americké melodiky Giant mám od počátku jejich kariéry rád, jejich šťavnaté pojetí kvalitního hard rocku s velkou příměsí A.O.R. a jižanským akcentem, v mých očích zdatně konkuruje mnohem slavnějším Journey, nebo Foreigner. A i když "obři" nikdy neměli tak velké hity (snad krom balad) a narvané stadiony jako zmiňovaní vůdci velkých melodií, vždy byli zárukou solidní kvality, navíc pro ně hraje jedna časová výhoda týkající se zvuku. Jelikož přišli až s končícími 80-tými léty, zvuková koláž hleděla spíše dopředu a tudíž byla (skoro) prosta onoho sladkobolného soundu končící natupírované etapy. Všechny vydané alba vykazují jistou známku kvality a jsou naplněna neokoukanými melodiemi, první dva počiny se počítají ke klasice žánru, třetí přichází po rozpadu a zatím poslední, svěží Pomised Land, představuje světu nového zpěváka i kytaristu. Za mých mladších let, jsem zmíněné první dvě desky točil celkem hbitě, ovšem osobně jsem postupně našel největší zalíbení v desce zatím poslední, náladou dnešních dnů nasáklé Promised Land.

První tři písně musí zaručeně srdcaře pohybující se v těchto stylových vodách chytit pevně za pačesy, písně Believer, Promise Land (skvostná hitovka)i třetí Never Surrender- oplývají jak skutečně velkými melodiemi, spoustou tvůrčích nápadů, hbitými sóly a šlapající rytmikou, tak svižným tempem, směřujícím k jasnému cíli, svým neutuchajícím entusiasmem, pevně si naklonit posluchače na svou stranu. Ve čtvrté baladické Our Love- především nový vokalista Terry Brock, přesvědčuje poslední pochybovače, že je zdatným (v mých očích ještě lepším) nástupcem Danna Huffa, procítěné písně Giant vždy šli na výbornou a tak se ani zde nevaří z vody. Následuje další energická trojice skladeb Prisoner Of Love , Two Worlds Collide a Plenty Of Love- z nichž hlavně druhá zmíněná svou parádní kytarovou prací kytaristy Winger Johna Rotha a nakažlivým refrénem jasně boduje. V Plenty... se zase sólové kytary skvěle pojí se zbytkem hudební obce a dokazují nám, že nejen kvalitně napsaný základ dostačuje, je potřeba jej dohustit spoustou dalších zajímavých nápadů, což se pánům daří dosti doře. V druhé polovině sic deska krapet ztrácí, ale není všem dnům konec, rozhodně zaujme desátá, baladická Dying To See You- v silně oduševnělém tónu, kde se Terry blízkne znamenitou vokální kreací. Líbí se mi i párplovská (Hughesovka), značně šlapající Complicated Man či poslední drsná riffová Save Me.

Dann Huff kapele pomáhal alespoň komponovat a jeho rukopis je znatelný, Giant nikdy neklesly pod svůj standard, deska je výborně zvukově ošetřena a tak kapela dál boduje u příznivců v melodickém segmentu, nahrávku vypouští mezi posluchače jen sporadicky, vždy to ale stojí za to.