Reakce na recenzi:

Snake - @ 13.07.2015

Italská rocková skupina Madrugada se na hudební scéně pohybovala v letech 1970 - 78, tedy relativně dlouhých osm let, během kterých však natočila pouhá dvě alba. Ovšem podpora vydavatele byla práchmizerná a tak se po tom druhém v tichosti rozešla.

Eponymní debut z roku 1974 vyšel na značce Philips a nabízí sedm skladeb. Tříčlenná sestava fungovala v obsazení klávesy, basa a bicí, ždibec akustické kytary je ke slyšení jen v písničce Uomo Blu.

Madrugada I je v postatě tříminutovou instrumentální introdukcí, na vlnách konejšivě znějících syntezátorů pluje melancholicky vyhrávající piano a teprve s prvními tóny následující Caminar kapela předvede, v čem je její největší síla. A to v perfektně sespívaných a uchu lahodících vokálních harmoniích. Není to prog rock, spíš "šedesátkami" ještě hodně ovlivněný beat, melodie jsou sladké jak jahody se šlehačkou a právě neuvěřitelnou melodičností a propracovaností vokální složky Madrugada hodně připomíná americký west coast. Při poslechu si tak chtě nechtě vybavíte kapely typu Beach Boys, nebo našich Synkop 61.

V podstatě celá A strana desky se nese v podobném duchu, první změna je tady až s nádhernou skladbou D.M.T.. Tempo je svižnější a vokály beze slov mi tady evokují slovenskou legendu Gattch. Opravdu je to taková "Vokálna štúdia", navíc s pěkným klávesovým sólem navrch. Zlatým hřebem je nepochybně nejdelší a nejpropracovanější štych, instrumentálka Mandrax. Tady se vyřádil především klávesista Gianfranco Pinto a hodně se to přibližuje symfonickému prog rocku. Celou kolekci pak uzavírá vokální ukolébavka Madrugada II.

Co zamrzí především, je opravdu špatný zvuk. Šumí to, chřestí a praská a sykavé řinčení činelů - např. ve skladbě D.M.T. - je opravdu nepříjemné.

Album bych určitě nehodnotil jako zásadní a myslím, že většina čtenářů Progboardu by se bez něj docela dobře obešla. Je to taková tříhvězdičková raritka pro sběratele a fanoušky italského progresivního rocku, ale minimálně za poslech stojí. To určitě.