Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 13.01.2019

V ČSSR a ani jinde v zemích východního bloku v roce 1981 politické ledy zatím moc netají – Olympic vydává album Ulice, v Jugoslávii živé album etno rockeři Bijelo Dugme, maďarská Omega jubilejní desku AZ ARC. V NDR je společenská atmosféra rovněž velmi dusivá, běžní lidé jsou tu pod ještě větším tlakem systému než u nás. Jednou z mála radostí je desátý studiový počin tamních leaderů Puhdys s názvem Schattenreiter a s velmi působivým obalem pěti siluet při západu slunce. Já jej považuji za jeden z jejich nejhezčích. Pojďme si připomenout dnes již letité songy z oné zvláštní doby:

Úvodní Der Aussenseiter je agresivní adrenalinová hard rocková řežba podbarvená hutnými tóny syntezátoru a akustickou kytarou, která zjemňovala metalickou tvrdost. Několik rychlých změn tempa a melodický refrén dávají na vědomí, že takto nebezpečně a ostře Puhdys ještě nezněli. Mezi německými fans se tradovalo, že text o outsiderovi vypovídá o těžkém životě homosexuálů – velmi ožehavé téma v tehdejší době! Následující Wasser und Wein přináší zklidnění ve výrazně melodické lince s chytlavým klávesovým partem . Tato píseň pochází z repertoáru skupiny Lift, proč ji Puhdys převzali i s textem a přeměnili aranže k nepoznání, je dnes záhadou. Tato nová verze je velmi podobná hitu "Life Is For Living" od Barclay James Harvest. Když byl před několika lety tázán klávesista Peter Meyer, zda ta podobnost byla náhodná, tak s lišáckým úsměvem odpověděl: "Náhoda to nebyla."

Na dobu vzniku text hodný hlubšího zamyšlení :

Někdo káže vodu, ale pije víno
Každý den
Každý den vyvolává otázky, které vyžadují odpovědi
každé ráno přináší nové, když se člověk vzbudí.
A odpovědí bude, že člověk před zrcadlem večer nesklopí oči.

Naprosto nevýrazná a podprůměrná Ausgebrannt nezaujme ani banálním textem - "Hej, život je jako hra, někdy hodně nabídne, ale i vezme." Čtvrtá Was vom Leben bleibt na tom není o mnoho lépe - kolovrátková melodie s fanfárami kláves jako od kapely Kroky křížená s nějakým hitem našeho Turba se pohoršuje nad lidmi bez citu. Závěrečná skladba zpívaná Dieterem Hertrampfem Im Nebelmeer zahraňuje situaci – temný svist syntezátoru na pozadí doplňuje kytarový cval, který je přesně takový jako název skladby – převaluje se jak v moři mlhy a vypráví o pocitu bezvýchodnosti, kterou by se neměl člověk nechat ovládnout a aktivně se nepřízni osudu postavit.

Na B straně vinylu přenoska objevuje v drážkách hit Schattenreiter neboli Stínového jezdce. Tento song je středobodem alba, jeho melodie mi čas od času vyplave z podvědomí a nezbývá pak nic jiného než vyhledat nosič a skladbu si pustit. Naprosto drsná a hutná hard rocková záležitost s jedovatým zvukem kláves, drsně nahalovanými riffy kytar a mnoha změnami tempa. Jeden z nejlepších songů kapely vypráví o tom, že každé naše konání má své důsledky a zůstává po něm ve světě určitý „otisk", ať už v okolní přírodě nebo třeba v mezilidských vztazích.

Následuje He, John – jeden z prodejně nejúspěšnějších singlů s citací Imagine byl složen jako velká pocta Johnu Lennonovi, který byl zastřelen v New Yorku zrovna v době, kdy Puhdys natáčeli v Londýně anglickou verzi desky. John byl o čtyři roky starší než Dieter, kterému byl celoživotním vzorem a inspirací, proto rozhodně nelze označit uvedení této písně za kalkul. V osmé skladbě Männlichkeit se těžkotonážní hard rock snaží uchopit rovněž velmi těžké a obtížné téma, zvláště pro muže vychované německým stylem výchovy – ti totiž city a upřímnost často skrývají za maskou mužnosti. Předposlední Der Trinker s dechovkovým intrem je metalická rubanice ve stylu Motörhead pranýřující nešvar alkoholismu. A závěrečná An den Ufern der Nacht? Ta je hudebně i textově zklidňující a příjemně znějící folk rockovou tečkou a stává se i koncertní stálicí. Tyto rockové balady jsou jedním z poznávacích znaků kapely.

Výtečný zvuk nijak nepokulhává za tehdejší západní světovou produkcí, koneckonců album se míchalo v tehdejším SRN. Zvláštní je, že ač to musel být přímo reklamní tahák nejvyššího kalibru, tak na obalu o této skutečnosti jakákoliv informace chybí. Hudebně jako by Puhdys trochu přešlapovali na místě a nevěděli, kudy dál. Pořád zůstávají u svého specifického extraktu hard rocku kombinovaného s melodickými klávesami a s doprovodnými sbory à la Uriah Heep nebo baladami podpořenými akustickou kytarou.

V textové oblasti jsou o mnoho opatrnější než na předchůdci Heiss wie Schnee. Dieter Birr mohl otextovat jen jednu skladbu, ostatní již pocházejí od státem prověřených autorů. Jak bylo tehdy zvykem, lidé však četli mezi řádky a dokázali si do obsahu dosadit drobný vzdor proti režimu a za to Puhdys milovali. Ti do té doby jasně kralovali všem východoněmeckým TV a radio žebříčkům, které jsem v té době bedlivě vyhodnocoval. Posluchači se však začali žádat kapely, které by se zaměřovaly na určitý hudební styl. A tak se v tomto období vyrojila silná konkurence v kapelách Karat, kteří působili sofistikovaněji, art rockových Electra či novovlnných a punkem šmrncnutých Pankow a Silly, o spodních undergroundových proudech nemluvě. Tyto kapely pomalu nahlodávaly do té doby pevně zabetonované základy pozice leadra rockové scény. Jak a jestli vůbec se tomu Puhdys rozhodli čelit, si povíme někdy příště.