Reakce na recenzi:

horyna - @ 07.09.2016

V dobách metalovějších jsem ke kovovému kostelu vzhlížel s patřičnou úctou i obdivem, první dvě desky mne nikdy příliš nebrali zejména kvůli Waynovu nezpěvu (krákorání), ale jejich vliv na metalovou komunitu uznávám, hudba zde není v poměru k tehdejší konkurenci nijak poslabší. Po nástupu Mikea Howea se začínají dít ty správné prog metalové hody, následující desky stojí na vrcholu žánru a především Mikeův silový, barevně dokonale odstíněný a dominantní, jasně rozpoznatelný hlasový projev katapultuje kapelu na vrcholek nejen amerického power metalu. (I když zarputilí zastánci starých dob to přec viděli trošku jinačejc).
Jak Blessing..., tak Human... dokladují svým potenciálem vysoké nároky na kompoziční práci, aranžérské dovednosti, ucelenost, osobitost i značný nadhled, či zdravé energické jádro, chuť něco dokázat, nestát na místě, odlišit se, po tom všem pánové prahnou a také se jim toho daří dosáhnout.
Mne ale nejvíc vždy bavila nahrávka (s příšerným obalem) z třiadevadesátého Hanging in the Balance, na které více jak u mladších kolegyň oceňuji rozmáchlejší stylový záběr, značnou barevnost a originalitu, zvukovou i skladatelskou variabilitu, tak i absenci obyčejných jednotvárných rychlostních rubaček, nacházejících se na konci zmiňovaných kolekcí.

Gods Of Second Chance- jako úvodní spalující a také spanilá jízda stojí rozhodně za pozornost, kytary dominují, ale i basa a bicí jsou přesné a pěkně slyšitelné, pomalu se přichází do obrátek a Mikeův vokál v refrénu doslova exploduje.
Oblíbenou Losers In The Game- vymalovává akustická kytara ve volnějším tempu a zpěvném chorusu, moc pěkné, Mike mi tu neuvěřitelně sedne. V druhé části se zariffuje a vokály se překrývají, celé to působí hodně dominantně.
Třetí Hypnotized- stojí na vrcholku alba, její tempo slouží názvu písně, tady je dokonalá každá notice a když se začne hlas hnát přes efekt a modulovat, to je pak ta pravá pasta pro nezaslepené.
No Friend Of Mine- metalově znělá úderka, s lahodným akusticko sólovým přechodem.
Dalším vrcholem je pro mne emocionálně nabitá Waiting For A Savior- klasické kytary v rukou mistrů, láskyplný hlásek pana zpěváka, změny temp, nálad a celkově zajímavá architektonická stavba.
Conductor- si to zase žene po rovnějších cestách a plní jakousi spojku k další hymně, písni Liittle Boy- poloha pro mne nejlahodnější, temná akustika a naléhavé textové poselství v dokonalém přednesu, po chvíli přepustí místo solidně svižným riffům vylétavajícím z pod prstů obou kytaristů. V půli přichází zlom, symfonie temna a zvuková kulisa, vplouvá do artových vod z kterých vyvěrá dokonalé kytarové sólo.
Down To The River- jedna z nejlepších rychlostně úderných pecek, hodící se k svižné motorkářské jízdě, či slíždění divoké řeky.
Že se M. CH. nebojí komponovat i v pro ně nových oblastech, nám dokazuje country silně načichlá End Of The Age- ovšem zabalena v power metalové slupce, která se nakřápne jen místy a ne zcela. Určitou hymničnost v půli naruší skvostné jižanské pidlikování a věřím že leckterý fanoušek se na tomto místě patřičně udivil.
Výborná kytarovka-instrumentálka Lovers And Madmen a po ní důraz v podobě intonačně přesné A Subtle War.
Hororové lahodící akustiky v úvodu bonusovky Low To Overdrive a s ní už deska pomalu končí.

Osobní vrchol kapely, která ač stále činná, své nejlepší momenty zažila v dobách kdy bylo podobné muzice přáno a i když vlastně vždy stála ve stínu slavnějších kolegyň, o to kvalitnější náplní dodnes boduje. 4,5*